Trenink na míle bez kočáru aneb cesta za pokladem, který nebyl

2. 8. 2020


Pro poklad do Františkova den třetí a čtvrtý

Během noci přišli k “našemu” altánku ještě minimálně čtyři skupinky se zájmem o přespání. První dorazili chvíli po té, co Vojta usnul. Ti zůstali, protože altánek měl dvě “komory” a ta druhá byla volná. Protože měli psa, vím minimálně o dalších třech zájemcích, kteří dorazili později (pes byl skutečně hlídací). Poslední skupina, kterou jsem zaznamenala, dorazila v půl jedné v noci. Vojta se kupodivu nevzbudil ani jednou.

Třetí den byl nejnáročnější a zároveň nejkrásnější (nicméně Vojtovi se jistě bude nejvíce líbit den poslední, kdy dorazíme k pokladu). Krátce po sedmé hodině vyrážíme spojovací cestou na červenou turistickou značku. Hned u Malého Jezerníka nacházíme první kešku. Je sice relativně brzy ráno, nicméně červená značka se plná turistů, stále někoho potkáváme. Další kešku nacházíme na Výrovce, tu třetí (Velký Klínovec) vynechávám, protože cesta k ní vede půl kilometru neprošlapanou vysokou trávou. Jak se blížíme k Červenohorskému sedlu, neskutečně sílí nápor turistů, zejména rozvětvených rodin s malými dětmi (v nosičkách, na koni a někteří i po vlastních). Nic podobného jsme před rokem v Jeseníkách neviděla, jsem jak v jiříkově vidění.

V sedle se zdržíme dvě a půl hodiny. Dorazili jsme v deset, kdy si šlo objednat jen nápoje. Od jedenácti vaří, takže bereme obě polévky (vývar, česnečka) a po krátkém odpočinku ještě jednu velkou svíčkovou. Vyperu mílářská trika, abychom zítra dorazili “do cíle” ve voňavém a také nějaké ponožky. 

Vojta snědl spravedlivou polovinu dnešního oběda a celou cestu ke Vřesové Studánce (4km do kopce) mi vypráví dialogy z kung-fu panda. Potkáváme opět doslova průvody lidí, všichni se velmi baví Vojtovým vyprávěním a já vlastně taky. O kopci nepadlo ani jedno slovo. U studánky se stále střídá procesí poutníků, studánka sotva stačí napouštět všechny lahve s vodou. Po asi půlhodinovém odpočinku vyrážíme odlovit kešku hned za studánky a ještě druhou asi půl kilometru vzdálenou (kamenné okno). Výhledy jsou úžasné a počasí taky. Vracíme se ke Studánce, svačíme a po zhruba hodinovém odpočinku v 16h vyrážíme na poslední (a náročnou) etapu.

Do místa dnešního bivaku jsou to ještě 5,5km, z toho pět úzkou kamenitou cestou a jeden navíc do brutálního kopce. Lidí potkáváme již podstatně méně, než při cestě ke vřesové Studánce, ale rozhodně tady nejsme sami jako loni. Právě v tom nejbrutálnějším kopci potkáváme při sestupu ne úplně typickou rodinku, oba rodiče vláčí obrovský batoh a máma ještě ani ne dvouletého kluka na koni, zatímco taťka s pěkným pivním mozolem zase asi čtyřletou holčičku za ruku. Tedy na koni bych tady Vojtu nenesla, říkám si právě v duchu, když tu najednou paní zakopává a i s dítětem padá dolů. Hlavu jí přimáčkne batoh. Našteští při tom všem ani na chvíli dítě nepustila a to tedy nespadlo na hlavu, ale zůstalo chvíli viset na jedné ruce. Celé to byl jen okamžik. Vypadalo to, že si kluk ani nevšiml, co se stalo, protože na zemi vstal a dál chroupal sušenku. Dokonce ani nezačal brečet. Nicméně k mámě na koně už nechtěl :)

Vojta je pěkně unavený, ale do kopce to statečně dal. Nahoře ho rozptýlila svačina a další keška (jeskyňka v kameni). Další cesta už je z kopce a tak nám to nakonec dobře uběhlo. Asi v půl sedmé přicházíme po 16,5km k místě nazvaném “Hášova chata”. Je tu lovecká chata, která je zavřená, a plácek na stan. Taky je tady studánka, ve které se hned “sprchuji” s pet láhví. Během mého sprchování přichází další tři pocestní - jak říkám, Jeseníky jsou narvané turisty všech kategorií a rozhodně není třeba žádná reklama. Jsou mlčenliví a nemluví ani mezi sebou, Vojta tady je tak trochu rušivý element. Naštěstí je dost unavený a brzy jdeme spát. Jako každou noc v Jeseníkách je pěkná zima, Vojtovi zase dávám i kulicha. I když je jasné nebe, spíme ve žďáráku, protože je to krásná izolační vrstva (Vojta tedy říká, že mu je vedro, mě ne).

Ráno mě poprvé na cestách budí kykyryký. Samozřejmě Vojta je natěšený na poklad a tak bleskurychle vylézá ze spacáku. V sedm ráno už jsme na cestě a sestupujeme 8km do Františkova. První 4 km jsou terénní, neustále přes říčky, řeky, bahno a rozryté cesty. Druhé 4 km jsou už po asfaltce. Kousek od Františkova přemýšlím, jestli tam ten náš poklad vlastě je. Neověřovala jsem si to a vlastně nevím, co se děje s balíčky, které si mílaři nevyzvednou (třeba proto, že do cíle nedojedou). Pro jistotu začínám Vojtu připravovat i na alternativu, že poklad ve Františkově nebude (a doufám, že se tato varianta nestane). Dorážíme krátce po desáté hodině a poklad tady bohužel není..... no Vojta to nese docela statečně, i když pár slziček ukáplo. Obědnávám brzký oběd, kafe a kofoly. Zkouším zjistit, co se stalo s naším balíčkem - odjel někam s těmi mílařskými? A nebo že by zklamala pošta? No, na výsledek si budeme muset počkat až do Prahy.

Objednávám lístky a místenky na vlak. Vojta musí na náhradní poklad počkat až do Prahy - mám tam přichystaný poklad za druhou část cesty (Krušné hory a Ašsko) a tak ho použiju už dneska. Po této zprávě Vojtovi vyschnuly slzičky, respektive ujistil se, že něco dostane i za drobnou část cestám, aby nebyl škodný, že by místo dvou pokladů byl najednou jenom jeden :) :)








Trénink na mile bez kočáru pro poklad do Frantiskova

31. 7. 2020


Pro poklad do Františkova den první a druhý

Před týdnem jsem kvůli lehkému nachlezení přerušila v Orlických horách naši cestu z Tisé do Františkova. Ovšem ve Františkově na nás čeká poklad (zaslaný balík do x-parku Františkov, který slouží i jako místo pro balíky účastníků mílí, a kde mi balík odsouhlasili, i když letos míle nejdeme, takže tam prostě musíme. 

Z časových důvodů ovšem nestíháme dokončit trasu mílí tak, jak byla původně v plánu (moje pracovní povinnosti v kombinaci s “nástupem” Vojty na dovolenou k tatínkovi) a tak jsem po večerech doma chvíli vymýšlela vhodnou náhradní trasu. Nakonec jsem zvolila čtyři dny v Jeseníkách (mimo trasu mílí) a to tak, aby jsme mohli spát pokud možno v lesních přístřeškách a měli po cestě hodně možností na obědy / večeře.

Ve čtvrtek ráno sedáme na vlak do Olomouce a pak do Bruntálu. Tam musíme udělat přestávku, protože další cesta do Karlovy Studánky vede autobusem a to bude lepší, když bude Vojta najedený (aby pokud možno nezvracel). Jdeme nejprve nakoupit pečivo na trek a pak v nádražní restauraci objednávám pro Vojtu hodně průměrný řízek s kaší. Pro sebe objednávám kuřecí stehýnka, ty jsou výborné. Snědla jsem jen malou část a zbytek jsem si nechala zabalit - byla z toho i super večeře.

Odpoledne kolem půl čtvrté dojíždíme konečně do Karlovy Studánky. Nakupuji nějaké propagační materiály a jdeme na první “hru” - hledání těch správných kamenů v místní geologické expozici pod širým nebem. Nechávám si batoh v informačním stánku a hned před ním potkávám Marka Pokorného z Aktuálně / Ihned, který je zde evedentně také na dovolené. Vyrážím s Vojtou na procházku po Karlově Studánce, nakupujeme propisku, kinder vajíčko (poklad za hru po Králově Studánce), zmrzlinu.... Karlova Studánka mě příjemně překvapila a dvě hodiny tady uběhly jak nic. Další hru jsme si vyzvedli v letních lázních (Luštící hledáčku Praděd a luštící hledáčku Karlova Studánka). Zároveň jsme vyzvedli i kešku “S tebou mě baví svět” - ve Slezském hotelu se natáčel tento kultovní film, který jsem viděla asi tak dvacetkrát minimálně :)

Zhruba v šest hodin vyrážíme na dnešní krátký úsek - 2,5 km směrem na Praděd. Spát budeme u rozcestníku “Na Paloučku”, což je místo, které slouží jako heliport horské služby. I v půl osmé večer je to tedy jako na Václaváku, opravdu děsně moc lidí, takže zítra to teprve bude ten pravý masakr.

V noci bylo hodně chladno, Vojta měl na hlavě i čepici. Je to neuvěřitelný kontrast k tomu, že přes den jsou třicítková vedra. Ráno je Vojtovi zima i při chůzi do kopce na Barborku a tak jde nejen v kalhotách a mikině, ale i v bundě a čepici (lehký kulich). Brzy se ale zahřál a postupně se svlékl až do kraťasů :) 

Cesta je až na Barborku kamenitá a plná kořenů a přesto tady jezdí mladí kluci na kolech (není to stezka pro kola). Opravdu není příjemné uskakovat magorům z cesty :( Lidí je už v sedm hodin ráno hodně a postupně se přidávají další a další. Hodinu a půl odpočíváme na Barborce (s ohledem na COVID jsou tady vtipné cedule, například “vstupem do budovy potvrzujete, že nejste COVID pozitivní” a nebo na WC, kde je asi osm kabinek “vstupujete jednotlivě”.  Když vyrážíme na cestu na Praděd, tak je slunce už v plné proudu. A když po několika set metrech vyjedeme na asfaltku, která vede z Ovčárny (kde je obrovské parkoviště), tak průvod na Praděd je úplně neuvěřitelný. Mám pocit, že je tu více lidí než v Krkonoších na Sněžce. Úplně se mi to nelíbí, ale i tak tam jdeme. 

Na Pradědu je však díky turistům otevřená restaurace, kde strávíme další dvě hodiny odpočinkem. Pak ještě zajedeme výtahem na rozhlednu (pěšky jít nešlo - a výhled vzhledem k počasí je přímo luxuxní), odlovíme kešku (vytáhnout špunt) a nakonec na Vojtovu prosbu vystojíme neuvěřitelnou frontu na točenou zmrzlinu. A pak už konečně pryč. 

Vedle nás jde od Pradědu rodinka s miminkem a zhruba čtyřletou holčičkou. Miminko nese maminka v šátku a starší dcera leží ve hlubokém kočárku, který odmítá opustit. Mamka to zvládá v klidu, určitě nejdou daleko (na Ovčárnu, kde je obrovské parkoviště, je to cca 3km z kopce), ale tatínek neuvěřitelně prudí (měla jsi zmrzku, měla jsi lízátko, proč pořád řveř, přestaň už mě štveš, já už ten tvůj řev nevydržím....) a díky tomu starší holka vytrvale řve pořád a pořád dál. Opakovaně jí také říká, že ji tady nechá, dokonce předá cizímu pánovi kočár s dítětem a odchází i s maminkou pryč... no dítě samozřejmě nepřestalo řvát, naopak řve ještě více (co tatínek čekal, to tedy nevím). Jsem ráda, když je konečně ztrácíme z doslechu a vyrážíme už se znatelně menším průvodem lidí na Švýcárnu.

Po cestě na svycarnu nás zastavil kluk na kole, jestli jsme ti, co loni šli mile s kočárem. Je to asi čtvrtý člověk za tři týdny, kterého jsme potkali, a který se k nam hlásil (závodníky na trase nepočítám, těch bylo víc).

Švýcarna je údajně jedna z nejstarších chat v Jeseníkách. Od jiných se liší zejména tím, že se tu neobsluhuje ani uvnitř, což jsme nejdřív nepochopila. Nabíjíme elektronické přístroje, Vojta hraje hry a já píšu deník. Do dnešního cíle jsou to sotva dva kilometry z kopce, takže zde máme víceméně i večeři (já čočkovou polévku a Vojta borůvkové knedlíky).

Odlovime ještě kešku nad švycarnou a jdeme nejrychlejší cestou k dnešnímu altanku. Končíme v 19:15. Dle GPS hodinek máme 15km, skutečnost bude o kus méně (čekání na Vojtu, kdy GPS děla kroky na míste).
Používá technologii služby Blogger.