1000 miles den čtyřicátý a poslední

8. 8. 2019


Mile den čyřicátý a poslední. Dneska nás čekal už jen velmi krátký úsek, do cíle je to jen 12km a z toho 9 po silnici. Přesto se ráno budím už v 5h, asi finišerská horečka :) Vojtu nechávám dospat, budí se sám v půl sedmé. Jdeme se dolu nasnídat (snídaně byla v ceně a pro brzké odchody je snídaně připravena v lednici, takže nemusíme ani čekat na oficiální dobu podávání snídaně od 8h). Než dobalím věci do kočáru, připravíme snídani, sklidím snídani a zavoláme tatínkovi Markovi, je stejně 8h. Ale to už odcházíme.

Prvních 5km do kopce jde Vojta pěšky, pak ho kilometr do kopce a tři z kopce vezu v kočáru. Závěrečný úsek po modré značčce jdeme zase oba pěšky. Je to hezký úsek lesem, i když zpočátku do kopce. Když se blížíme do cíle, zpíváme si písničku: “Fouká, fouká, zelená je louka, horko je Vojtovi na zmrzku kouká. Fouká, fouká, zelená je louka, horko je mamince na pivo kouká”. Když vycházíme z lesa na louku, vidíme Mirka jak se k nám blíží na motorce. Oznamuje nám, že slavobrána je už připravená.

Přicházíme do cíle 500 mil za krásného počasí, odpočatí a usměvaví. Je moc milé, že nás organizátoři přijeli přivítat, ačkoli přicházíme dávno po časovém limitu pro fungování CP2 a zároveň celých 33 dnů po prvním a 23 dnů po posledním závodníkovi, kteří zde projeli. Je tady tabulka závodníků, kteří zde projeli a u každého jména je poznačeno, zda ukončili míle zde, nebo zda pokračovali dál, případně u některých i to, že vzdali závod mezi CP2 a cílem 1000 miles. U nás bude finišerská poznámka 500 mil :)

Vojta vydrží několik společenských společných fotografií a pak už ho nemůže nic zadržet, běží na hřiště a na pískoviště, které zaregistroval už při příchodu do cíle. Později ještě řádí na trampolíně. Prostě má volno :) 

Dáváme ještě společný oběd a s organizátory a pak už užíváme volna. Dnes už nic v plánu nemáme, čekáme na Marka, mého partnera a Vojtova tatínka, který dorazí za námi zítra ráno, abychom společně oslavili Vojtovi zítřejší čtvrté narozeniny.

A jaké vlastně byli naše míle? Někdy dlouhé :) 

Překvapilo mě zejména, kolik asfaltu jsme museli překonat. S tím souvisí zanícené puchýře na nohách, které jsem léčila prakticky celé Slovensko. Také moje boty, které byly nové, se po 500 mílích doslova rozpadly. Možná nebyly zvolené správně, protože tolik puchýřů jsem nikdy na nohách neměla, a to jsme s Vojtou už dříve šli srovnatelné traťě (zejména téměř celou druhou část mílí od Františkova do Skalné). Chození po asfaltu a po silnicích opravdu nemám ráda a snažím se po něm raději nechodit, nicméně zejména na Slovensku často nebyla jiná možnost. 

Nejhezčí pro nás byly samozřejmě dny na horách, ale vlastně jich nebylo až zase tolik, kolik jsem před závodem očekávala. Výstup na Križnou proto i přes namáhavou cestu patřil k vůbec nejhezčím dnům vůbec, za což mohlo samozřejmě i mimořádně hezké počasí. Nicméně ani výstup na Dlouhé stráně, ponořené do mlhy, nebyl vůbec špatný :)

Na Slovensku jsme řešili zejména medvědy. Pokud jsem šli lesem, cinkali jsme rolničkou a často i zpívali. A žádného medvěda jsme naštěstí nepotkali, což jsem ráda. Naproti tomu cikáni mě nebezpeční nepřipadali, pokud už jsme na ně narazili, většinou jen hlasitě mluvili, nebo žebrali, ale nenásilně. Na žebrání jsem zvyklá z cest po Asii, takže to mě nevyděsí :). 

Další nepříjemná věc po cestě byl nedostatek míst, kde bychom se mohli najíst teplého jídla. Bohužel to se s příchodem do České republiky příliš nezměnilo, i tady byly dlouhé úseky jen o rohlících nebo ohřívané pizze nebo párcích. Ale i za to je člověk někdy rád.

Pokud jde o spaní, spali jsme často ve stanu. Vojta je na spaní ve stanu zvyklý a už před mílemi byl na několika delších pochodech, takže s tímto problém nebyl. Na Slovensku jsme stanovali nejčastěji v areálu fotbalového hřiště, protože v lese jsme se kvůli medvědům báli (a to i mimo oficiální zákazy). Nicméně spali jsme poměrně často i v ubytování, jednou dokonce u milých lidí doma. Ubytování by nám stačilio i skromné, nicméně někdy nebylo na vybranou (byla jen jedna dostupná možnost). Takže z tohoto úhlu pohledu míle nebyly ani levnou dovolenou. Nicméně vynaložených peněz nelituji, umožnilo mi to strávit se synem téměř šest týdnů mimo domov. Vrací se silný a zocelený :)

Názory na můj nápad vzít na míle syna nejsou však jednoznačně pozitivní. Už v průběhu mílí se v diskuzích objevovaly zejména dva typy výtek proti mé cestě, přičemž s oběmi variatami jsem předem počítala, takže mě zde až tak nepřekvapily.

Jedna výtka byla typicky mužská. Byl to nesouhlas s naší účastí v závodě, který má být určen jen pro drsné (nejlépe jen pro muže), slabé kusy nemají zabírat místo ve startovní listině. S tímto názorem jsem počítala hned jakmile jsem si přečetla reakce některých (podle mého názoru ne zcela dospělých) mužů na skutečnost, že se jim o půlnoci na Silvestra nepodařilo registrovat do závodu (“tohle byla moje nejhorší noc v životě!”), zatímco mě se registrace podařila (na zimní dovolené v Jizerkách). Později jiný chlápek zase v diskuzích pod mým blogem slibuje, že když já jdu letos míle se synem a kočárem, on půjde příště na chůdách a s kocourem za krkem.... to srovnání mě sice trochu uráží, ale pro mě za mě, ať jde klidně s kocourem na hlavě, když je pro něj tak důležitý.

Chtěla bych vám, kterých se to týká, říci, že vás svým způsobem chápu. Nicméně s vámi nesouhlasím. O první místa na mílích bojuje cca 10-15 závodníků, zbytek startovního pole (90%) bojuje zejména se svou únavou, leností, puchýři na nohách, opruzenými zadky, nedostatkem jídla, pití, spánku....a každý rok jsou závodníci, kteří nedokončí ani 500 mil. Přitom závod a jeho atmosféru tvoří právě tato většina, která si odnáší zážitky, kvůli kterým se na míle přihlásili. Proč by podobné zážitky nemohla mít i matka se synem? Nikoho nezdržujeme, nikoho neobtěžujeme, jdeme si svůj závod. Škoda, že nám ho nepřejete.

Druhá výtka byla naopak typicky ženská, a sice že trápím syna chozením po horách, měla bych s ním dělat krátké výlety jako ony. Milé dámy, i vás chápu, ale nerozumím vašim obavám. Neznáte mě, neznáte mého syna, nevíte dokonce ani nic o mé cestě, ale víte lépe než já, co je pro nás vhodné? Nebojte se, s vašimi dětmi bych na míle nejela. Můj syn se mi ale nenarodil v červnu 2019, ale už v srpnu 2015. Je to zdravý kluk s přemírou energie, zvyklý na sport a na spaní ve stanu. Ke všem těmto aktivitám má také vhodné boty, oblečení a další vybavení (např. Spacák) a před deštěm a větrem se vždy skryje do kočáru. 

Svého syna miluji a dobře vím, že je to ještě dítě. Takže od začátku jsem míle plánovala tak, aby po cestě bylo co nejvíce zajímavostí a dětských aktivit, měli jsme i několik zcela volných dnů věnovaných hrám. Byli jsme několikrát v bazénu, hráli minigolf, navštívili stovky dětských hřišť, navštívili jsme muzea, zoo, dinopark, ....., vezu sebou celou dobu deskovou hru a dětské karty a každý večer mu povídám do auška pohádky o dinosaurech.... Kéž by moje máma se mnou strávila tolik času jako já s ním, když jsme byla malá! 

Ostatně nejlépe to vystihla stará dáma na procházce na Križnou, která když nás uviděla, vykřikla: “Tohle je super, to se často nevidí, aby se máma takhle věnovala synovi!”. 

Prostě chtěla jsem s Vojtou stávit šest týdnů v horách a udělat to tak, aby si to užil i on. Myslím, že se mi to povedlo :)

Na závěr bych chtěla poděkovat všem milým lidem, které jsme na cestě potkali a i vám internetovým fanouškům za podporu. 

Nejvíc samozřejmě děkuji mým klukům Vojtovi a Markovi. 

Synovi Vojtovi za jeho veselou povahu, se kterou zvládal všechny překážky a za to, že i když ho máma někdy nutí chodit do kopce, má ji pořád moc rád. 

Markovi pak zejména za to, že mi věřil, že se o našeho syna dokážu na cestě postarat a že nám po celou dobu fandil, ať už si o mém nápadu zúčastnit se 1000 mil s Vojtou a s kočárem myslel na začátku cokoli. Mít ještě měsíc volna, dorazili bychom jistě i do Skalné :) 

A nakonec děkuji také organizátorům za jejich toleranci, se kterou umožnili jedné bláznivé mámě účast na mílích i se synem, ačkoli pravidla závodu s tím tak úplně nepočítají.

1000 miles den třicátý devátý

7. 8. 2019


Mile den třicátý devátý. Během noci prakticky nepršelo. Nicméně jakmile jsem vše zabalila a nasnídali jsme se a chtěli vyrazit (cca 7:15), obloha potemněla. I když tady není signál, natož data (abychom se podívali na radar), tak bylo jasné, že bouřka je tady. Takže jsme se namačkali do nejtemnějšího rohu a čekali. Byl to však jen obyčejný déšť, centrum bouřky nás minulo. Asi za hodinu tedy vyrážíme, k Vojtovu nemilému “překvapení” do kopce. A protože neprší, jde Vojta pěšky.

Prvních šest kilometrů jde Vojta v holinkách, protože po silnici tečou potoky deště. Později se cesta změní na kamenitou a potoky deště vymizí. Vypadá to, že se vyčasilo, ale zhruba za hodinu a půl opět vidíme nad sebou šedé mraky. Podle radaru to vypadá, že jsme těsně vedle bouřkového mraku a že nás déšť mine, ale ne, za chvíli už prší. Tentokrát se může schovat jen Vojta :) Pokračuji v chůzi a leje ze mě jako z konve, když musím tlačit plně naložený kočár. Naštěstí déšť je krátký a tak po kilometru může Vojta zase vystoupit a šlapat. Vůbec se mu nechce, ale rozchodil to. Hrál si na dinosaury, na spidermana, na halka a další postavičky, měnil se v různá závodní auta, sbíral jahody... prostě pohodička, ikdyž nahoru na Dlouhé stráně to bylo ještě docela daleko.

Když jsme se konečně vydrápali k bufíku pod nádrží, tak sem autobus navezl turisty oblečené do kraťasů a do triček.  Přesně nevím, co sem přijeli dělat, ale okamžitě okupovali bufík (naštěstí jsme se stihli občerstvit před nimi). My po svačině pokračujeme nahoru k nádrži i s kočárem a batohem. Odejdeme celou nádrž abychom si mohli udělat fotku v mlze na kontrolním bodu. Výhledy se dneska nekonají.

Vojta už začíná trochu zkuhrat, což se nedivím, bylo to sem 11km víceméně pořád do kopce (a kromě toho jednoho deštového to Vojta celé šel pěšky, víceméně bez zastávky). Jakmile sejdeme zpět k bufíku na silnici, tak Vojta sedá do kočáru a já ho vezu dolu pod kopec. Po cestě ještě zkoumáme krásnou druhovou útulnu, která stojí na této straně hor (asi 2km pod Dlouhými Stráněmi). Rozhodně je to jiná kategorie než ta, ve které jsme spali my. Tato má jednu velkou místnost se stoly a lavicemi na jídlo a posezení, další posezení je pod krytou terasou a na “půdě” je místo na spaní. Zatím nejpropracovanější srubík pro přespání, který jsem v Čechách viděla.

Následuje nutný a nudný úsek po silnici dolu. Nakonec se rozhodují sejít do Loučné (a nikoli do Koutů), protože zde bude levnější a dostupnější ubytování. Vojta usnul a tak šlapu silnici sama. Když je vzhůru a zpíváme si, nebo si povídáme, je to lepší. U rozhledny Medvědí hora jsem čekala restauraci, ale byl zde jen bufík s pátkem a klobásou. To už nechci, měli jsme totéž na Dlouhých Stráních. Kupuji si pivo, ale během minuty mi do něj vleze vosa. Dnes nějak nemám svůj den.

Asi po hodině a půl cesty se Vojta probudil a tak dáváme něco k jídlu. Zase nás otravuje vosa, respektive vosy, takže moc klidu k jídlu jsme si neužili. Raději to balíme a jdeme dolů, Vojta jde pěšky, zpívá a neustále něco vypráví. Až těsně před Loučnou nad Desnou vleze do kočáru a já přemýšlím, kde se ubytujeme. Jedno místo jsem poptala, ale bez reakce, raději tam z vesnice ještě zavolám. 

Už jsme v Loučné a proti nám jede auto, které najednou náhle zastaví. Chystám se ho obejít, ale z něj vystupuje chlapík se žlutým mílařským dresem a hrne se k nám. Je to Miroslav Hůlka. Hned se ptá, jestli máme už zamluvené ubytování, něco nám doporučí, my že chceme ještě jít nakoupit. Tak on na to, že se dojede zeptat zda mají v některém z doporučených míst volno a pak nás zase najde. Jsme z té péče trochu zaskočeni, ale není to vůbec nepříjemné. Podruhé nás najde v obchodě s potravinami, má dvě ubytování zamluvené a já si jedno vybírám (Biograf) a že se tam sejdeme. My “musíme” ještě koupit zmrzku a pak už jdeme do ubytování. Je to opravdu moc milé setkání s dalším mílařem, i pokojík je hezký, a hlavně tady je velký dětský koutek, ve kterém Vojta na zbytek odpoledne zmizel. A tak mám čas se osprchovat, vyprat a napsat blog ještě předtím, než s Mírkem na večeři.

A zítra už jen přes kopec a jsme v cíli 500 mil. Těšíme se.
Používá technologii služby Blogger.