Mile 2021 den 0

4. 7. 2021

 Den první - cesta na start


Na mílích jsem byla poprvé před dvěma lety (2019). Tehdy jsem vyrazila na východní cíp Slovenska společně s mým tehdy téměř čtyřletým synem Vojtou, kterého jsem plánovala po trase mílí částečně přepravit ve sportovním vozíku. Na startu nám málokdo věřil, nicméně syn na společné dobrodružství stále vzpomíná a hrdě nosí dres “finishera” 500 mil.


Po skončení mílí na podzim 2019 nastalo v mém životě malé osobní zemětřesení (Vojtův tatínek od nás odešel). V reakci na tuto živnotní změnu jsem musela kromě jiného pověsit na hřebík svou advokátní praxi a nechat se zaměstnat. Být co nejvíce se synem byla pro mě absolutní priorita. Do nové práce jsem nastoupila v březnu 2020. Měla to být práce, která půjde dobře kombinovat se školkou, ale jak víte, vše bylo nakonec jinak - po několika dnech v nové práci dorazil do naší české kotliny COVID. A už tady víceméně zůstal.


Následovalo zavření školky, roušky, otevření školky, další zavření školky, respirátory, testy, předškolní vzdělávání, logopedie, cvičení na grafomotoriku, zavření okresů.... a přitom všem práce na plný úvazek, v lepších časech i ten homeofice s dítětem za krkem, v noci jsem se měnila na kuchařku a pekařku... Abych to vůbec nějak zvládla, nastěhoval se k nám na část roku můj táta (Vojtův děda). Zkrátka bylo toho za poslední dva roky opravdu dost, takže letos (2021) vyrážím na míle sama. Cítím obrovskou potřebu být pár dní bez jakýchkoli úkolů, nemuset pečovat o nic jiného, než o své tělo. 


Neskutečně si užívám už jen tu možnost, že si do vlaku kupuju namísto Šikulky a Puntíka zase Respekt a Reportéra. Míle startují až zítra odpoledne (neděle), takže na dnešek si plánuji malý výlet: dojedu vlakem do Rehau a pak půjdu pěšky přes Trojmezí do startovního města Hranice.


Z Rehau vyrážím lesními cestami na Trojmezí. V Německu jsou cesty prázdné, potkávám dva cyklisty a dva unavené pěšáky. Těsně před Trojmezím vidím stát na loukách zaparkované desítky aut - české i německé. A přímo na hranicích je vedle potoka postaven velký plátěný stan, ve kterém sedím asi 200 důchodců, pijí pivo a poslouchají dechovku z playbacku. Nějak se mi tahle sešlost do lesa nehodí, opatrně beru kešku a raději hned pokračuji směrem do Hranic. 


Dokud jdu po cyklistické značce, proudí kolem mě davy svátečního cyklistů, i cyklistů s plně naloženými brašnami. Něco mi říká, že letos bude v lesích neskutečné množství lidí, když v zásadě není možné kvůli COVIDU nikam jet s jistotou, že si to tam užijí a že se také vrátím zpět bez karantény. Když odbočím na naučnou stezku, která je zarostlá trávou, už zase nikoho nepotkávám. Nacházím druhou dnešní kešku a hodinu se válím u rybníka, u kterého si Vojta před 14 dny při namáčení čepic namočil i celou jednu botu.


Docházím do Hranic kolem 19h, všechny obchody jsou již zavřené (zavírají v 18h). Docházím do sokolovny, kde je už několik desítek závodníků. Všichni debatují o rozhodnutí organizátorů zrušit míle 2020 - Slovensko tam i zpět. 


Z opatrnosti to zrušili i loni, kdy nebylo jasné, co se přes léto bude dít. Letos to zrušili proto, že před dvěma dny zavedlo Slovensko kvůli mutaci “delta” při vstupu na Slovenské území karanténu všem, kdo nemají plné očkování (2 dávky plus 14 dní). 


Někteří závodníci jsou dost naštvaní, zejména ti, kteří mají plné očkování. Jiní to chápou, sice jednotlivec by projel, ale míle by příště nemuseli dostat povolení k organizování závodu. Namísto očekávaých 2020 mil se tedy pojede “jen cca 1200 mil kolem ˇČeska”, tedy severní a jižní trasa v obou směrech. Pro mě jako chodce je to spíš výhoda, že budu (možná) potkávat někoho v protisměru. A navíc jsem kvůli času stejně chtěla jít jen 500 mil, takže v zásadě mě se změna netýká. Ty rozčilené vlastně i chápu, je to další věc, kterou COVID zrušil / změnil. Nicméně zbylo aspoň něco.

Etapa Krušné hory den dvanáctý a poslední

27. 8. 2020

 



Ráno se budíme až v sedm (půl osmé Vojta) což mimo jiné znamená, že nebyla v noci zima. V pohodě a pomalu balíme, snídáme koblížky a koláče od Patrika a plánujeme další trasu. Nebe je opět zatažené, ale podle předpovědi by mělo docela dost pršet až zítra (pátek) a v sobotu jen trochu a úplně nejvíce bude v neděli. Do Podhradí nám zbývá cca 45km, tj plus mínus ještě tři dny chůze a v sobotu večer domů. Jenže chodit v dešti (a logicky i v blátě) se nám (mě) moc nechce, když nejdeme míle, tak mi chybí motivace. 


Zcela osomoceni jdeme dnes lesem, nikde ani jeden turista, ani jeden cyklista. Na Špičáku hledáme aspoň kešku, ale už jsme zpovykaní, tato byla velice průměrná. Značení turistické značky je dost řídké, ale zabloudit nelze. Poprvé letos vidím masivní kácení lesa - i cesta je “rozoraná” od lesní techniky. Ještěže tady nejdeme po dešti, to musí být bláta až po kolena.


Už po cestě tedy promýšlím únikové varianty:


  1. Dnes dojít do Kraslic, přespat v penzionu (altánek v dosažitelné vzdálenosti není) a pak jít trasu v dešti (zavrhuji.....nemám motivaci)
  2. Dnes dojít do Kraslic a pak dojet autobusem do Kostelní a dojít ještě 5km do přístřešku v Německu. Moje preferovaná varianta má tyto výhody: přeskočíme 10km asfaltu (kde není žádný přístřešek na úkryt před deštěm, který zítra přijde) a do Podhradí dojdeme nejpozději v sobotu odpoledne, načež pohodově dojedeme ještě ten den domů do Prahy. Pro obě noci je jistý dobrý altánek, kam nebude pršet. Nevýhody: jede jeden jediný autobus a to dnes ve 14h (zítra bůhví proč nejede, ačkoli je všední den) a pokud bychom autobus měli stihnout, musíme vynechat oběd v Kraslicích :(
  3. Pojedeme dnes do Prahy a volný víkend využijeme k jiné aktivitě (například náš oblíbený orienťák v Nejdku, kde se v sobotu odpoledne bruslí na stadionu, nebo pojedeme na kolo, nebo půjdeme do bazénu...)  a k dalším věcem, které je třeba před nástupem do školky zařídit (ostříhat vlásky, koupit boty, koupit bačkorky....) no asi jste pochopili, že varianta číslo tři zvítězila.


Je možné ujít s Vojtou míle (500 mil)? Letos jsem s Vojtou prošla většinu trasy (z Tisé k pevnosti Hanička 18 dnů a ze Sněžníku do Kraslic 12 dnů , celkem tedy 30 dnů včetně těch odpočinkových). Chybí nám trasa za zhruba 6 dnů chůze, takže přii štěstí na počasí to celé lze zvládnout za 5 týdnů, s rezervou na volné dny a na zastávky kvůli počasí za 6 týdnů. Otázka je, zda to stojí za to. Pominu startovné a budu dál přemýšlet jen o vlastních limitech. 


V první řadě volno 5-6 týdnů - již nejsem na volné noze a záleží na zaměstnavateli, zda mi takové volno umožní - věřím že ano. 


Druhým zásadním limitem je Vojtův tatínek, který nás po loňských mílích opustil a který nyní hledá způsob, jak mi Vojtův pobyt na horách zakázat. Zkoušel Vojtu nalákat na moře ve stejném termínu, ale to mu nevyšlo - Vojta na hory se mnou chce. Já u toho rozhovoru nebyla a ani jsem nevěděla, že bude Vojtovi moře výměnou za míle nabízet - o tom jsem se dozvěděla až od Vojty, když jsem ho chtěla připravit na variantu, že míle půjdu kvůli Markovýmu odporu příští rok bez něj (moře totiž v každém případě “musí být” v termínu mílí). 


Třetím limitem jsou samozřejmě peníze - přeci jen spíme cca třetinu nocí v penzionech a to vychází i při ekonomické variantě cesty na cca 800 Kč/ noc v penzionu, cca 12 tis ubytování, 8 tis startovné, 25 - 30 tisíc jídlo a další výdaje na cestu (vybavení a oblečení máme, to nepočítám) no zkrátka blížíme se opět k 50 tisícům plus běžné měsíční výdaje na byt, pojištění atd. - no pokud si udržím dvě práce jako dosud, tak peníze zásadním limitem nejsou. Nicméně nejsem z toho neustálého pracování úplně šťastná, tento rok pracuji i během mých “volných” víkendů, kdy je Vojta u svého tatínka.


Tak uvidíme, jak to dopadne. Třeba opět zasáhne nějaká vyšší moc (jakože COVID apod) a vše bude zase úplně jinak. Na nějaké hory pojedeme určitě a nebože bych spojila moře a hory příští rok?

Používá technologii služby Blogger.