1000 miles den čtrnáctý

13. 7. 2019


Mile den čtrnáctý. Dnes jsme konečně definitivně došli do hor. Ráno jsme opustili deštivý Poráč a vyrazili směrem na Závadku (tj.na Chopok). Dnes se tedy odkláníme od tradiční trasy mílí a volíme pěšáckou alternativu přes hřebeny nízkých Tater. Samozřejmě mám pochybnosti, jak to s kočárem dám. Jenže ta druhá varianta přes Čierný vah by znamenala zase tuny asfaltových kilometrů mezi vesnicemi, což mě fakt nebavilo a pokud to půjde, chci se tomu vyhnout. Chodit do kopce ani tahat kočár do kopce mi nevadí, zastavit nás může jen totálně neschůdný terén (skalky, obrovské šutry na mnoha km). No, uvidíme, jak se nám bude dařit. Každopádně nízké Tatry začínají až za tři dny, dnes nás čekají krásné cyklostezky přes kopečky.

Cesta z Poráče do Závadky byla opravdu krásná. Na začátku jsme vysupěli do počátečního kopce a pak se už mnoho kilometrů jen “vezli” po rovině a skopce dolů. Vylezli jsme konečně z lesů a procházeli se po loukách, no prostě nádhera. Navíc přestalo pršet a i počasí nám tedy přálo. Po cestě jsme potkali jednoho chlapíka v terénním autě, zastavil, zeptal se kam jdeme a pobaveně se usmál.

Závadka byla zalitá sluncem a na pozadí byly bouřkové mraky, krásný pohled to byl. Trochu jsem si tady po 13km odpočinuli a pak se vydali do Hnilčíku. Na konci Závadky jsem měla nutkání zkrátit si cestu po vedlejší asfaltce, ale naštěstí mě nakonec něco zarazilo a nešla jsem tam. Byla tam další cikánská osada, tentokrát hard core, žádné baráky jen ztlučené plechy k sobě, něco jako slumy v Indii. Vypadalo to, že si nás nevšimnou a že tedy v pohodě projdeme okolo, když najednou se k nám žene dav asi deseti cikánů. Velí jim žebrající mladá žena, zhruba dvacetiletá. Že děti nemají co si obléknout. Že namají z čeho vařit. Říkám, že to mi je líto. Chce peníze, odmítám. Ani za nic nevytáhnu peněženku před davem cikánů. Nehodlají se vzdát a lepí se nám na paty. Musím na ně zakřičet, ať nás nechají jít. Beru vojtu za ruku a do druhé sprej na medvědy, když v tom z nedalekého kopce zahaleká něco nějaký chlápek a cikáni se stáhnou pryč. Uff. Bereme dráhu a teprve za dalším kopečkem zastavujeme, abychom se převlékli (oteplilo se).

Nicméně další cesta je tak krásná, že na nepříjemný zážitek s cikány brzy zapomínám. Houpeme se na hřebenu a pak odbočíme na žlutou turistickou do Hnilčíku. Je to strmá cesta a na první pohled zde moc lidí nechodí (ostatně turisty jsme ani dnes žádné nepotkali...). Projíždím a prošlapávám pěšinu a Vojta skáče za mnou. Vymyslel si vlastní písničku: “Některé věci píchají protože mají trny, některé věci pálí, to jsou kopřivy a některé věci ani nepíchají, ani nepálí, a na ty můžeme klidně sahat”. Zpíváme si ji společně až dolu. Tam si fotím Vojtu v zeleném peklu a mezitím mi ujel kočár dolu z kopce - naštěstí to bylo jen pár metrů a nevyklopil se ani do potoka, ani do příkopu. Zase jsme měli kus štěstí.

Vyhlídnutý motorest v Hnilčíku je zavřený, což mě vzhledem ke koncentraci turistů nepřekvapilo. Jdeme tedy směrem k Roztokám a hodně přemýšlím, jak to dnes uděláme s přespáním. Polohou by se nám nejvíce hodil penzion Báňská Klopačka, ale z jejich webových stránek vím, že pronajímají pokoje jen na delší pobyty. Po cestě vidíme reklamu na muzeem a tak se jdeme podívat na expozici o hornících a místní fauně. Obsahově to bylo pro Vojtu tak akorát. Druhá část expozice je výlet do jedné ze štol, ta je však 2,5km nad muzeem. Až tam dojdeme, máme zavolat paní z muzea a ta nás přijede provést po štole. Je to ve směru naší trasy a ve směru penzionu a restaurace Báňská Klopačka, a tak vyrážíme tím směrem. Vojta je nadšený a těší se “do jekyně”. Po cestě zkoušíme ještě ubytovna Mrazilka, bohužel je však bez obsluhy (respektive je tam jen obrovský pes...). Bezúspěšně volám i na telefonní číslo z webových stránek -  nikdo to nebere.

Šlapu tedy nahoru za výletem do štoly. Míjíme restauraci a volám paní z muzea. Do toho začíná drobně pršet. Jsem trochu nervozní, že kvůli návštěvě štoly zmokneme - já bych si nejraději sedla do té restaurace. Ale Vojtovi to nemůžu udělat, tak pokračujeme ještě výš nad restauraci. Přijíždí naše průvodkyně, rozdá nám helmy a baterky, a můžeme vyrazit. Exkurze zahrnuje asi 150m tunelu, který je zakončen jednou menší místností, ve které se skladovaly výbušniny. Vedlejší místnost byla určená na rozbušky. Nejzajímavější byla informace, že náklad se ve štole dopravoval pomocí koně a proto je štola vysoká. Helmy tedy nejsou potřeba, zejména pro Vojtu :)

Když vylezeme ven, tak už docela prší. Spěcháme se tedy schovat do restaurace. Tam nejdřív nejsme přijati úplně příjemně, majiteli se moc nelíbí můj kočár. Nicméně když se zapovídáme, ledy trochu povolí. Pěšky dojít s děckem z Nové Sedlice je pro něj zajímavé. Nicméně ubytování odmítá, že dávají pokoje jen na 4 dny a delší pobyty. Chápu ho, dáme si tedy aspoň něco k jídlu, které je na Slovensku vzácné (mají jen jedno jídlo - bramboráky s vepřovým masem -  a je to výborné) a pak se uvidí. Asi zkusím znovu tu ubytovnu. Nicméně za chvíli přichází paní domácí, které se zželelo malého torpéda a nabízí “pokojík pro kuchaře”. Samozřejmě beru a jsem ráda, že už nikam nemusím. Pak už jen sprcha, přeprat ponožky a od 17h ležíme v posteli a hrajeme dětské hry. Komu se to na mílích povede?

Používá technologii služby Blogger.