1000 miles den ctvrty

3. 7. 2019


Den čtvrtý. Vzbudila jsem se už ve čtyři ráno bolestí nohy. Malý puchýř tedy dokáže potrápit. Přemýšlím co s tím, dát den oddechu a nebo to překousnout? Nechávám Vojtu vyspat. Mezitím odchází provozovatel chaty kamsi pryč.

Protože jsem na wifině, rozptyluji se sledováním dvtv, je tam super rozhovor s ultra běžném a cyklistou Alešem Zavoralem. Mimochodem mílaři, má bezvadné doporučení na rozedřený zadek, prý je nejlepší dávat si na něj dětské vlhčené ubrousky, hezky to chladí a vydrží to asi 2h, pak stačí vyměnit a jede se dál. Jedno balení = dva dny.

No drsná jako Aleš Zavoral tedy nejsem, jeden malý hnisavý puchýř mě vytáčí. Snažím se na to nemyslet, ale je to těžké. Nakonec se ale rozhodují puchýř zalepit igelitovou náplastí (gelovou) a pokračovat. Sbalím tedy batoh, věci do kočáru a nesu to dolů do přízemí. Tam už máme připravený kočár (na noc byl v nějakém kumbále). Dokonce jsme dostali výslužku, birel, limonádu, džusík a lízátko. Vojta bude mít radost.

Problém však nastal, když jsme chtěli odejít. Chata byla totiž zamčená a nikde nikdo. V té chvíli jsem si vzpomněla, že chlápek, co tu včera obsluhoval říkal, ať mu ráno dám klíče venku do popelníku.  No jo, jenže on mi žádné kliíče od chaty nedal a na klíči od pokoje klíč od chaty není. Co teď? Obhlížím dostupné místnosti a hledám nějaké kontaktní telefonní číslo, ale nikde nic. Nevím ani jak se se penzion jmenuje a na mapy.cz to taky není vidět. Nezbývá než vylézt oknem. Nejdřív vylézám sama s tím, že na dveřích chaty jsem včera nějakou ceduli viděla a třeba tam telefonní číslu bude...? Byly tam čísla tři, ale ani jedno nikdo nezvedl (a do teď mi nikdo nevolal zpátky), takže nezbývá, než se vrátit oknem zpět, vyndat kočár, batoh, Vojtu a zavřít okno od chaty. Celá akce trvala pár minut, ale nikdo si toho nevšiml -  naštěstí tedy policie nepřijela.

Dnes bylo v plánu přespání u jezírka ve Vinném, což znamená kus přes pole, pak asfaltou do Jovsy a pak asfaltku v lese k jezeru. Jenže moje nohy vůbec nechtějí chodit, každý krok mě bolí, proč já nejsem drsňák jako Aleš Zavoral? Nakonec se rozhodují dojít to po dolní asfaltce kolem vodní nádrže Zemplínská Šírava. Cesta hnusná, vedro, ale je to o 3km kratší a navíc si to můžu zkrátit (dole jsou kempy). Nakonec v jednom z kempů končíme. Vojta stihl poslední hodinu otevírací doby pro bazén (já se s hnisavou nohou koupat raději nechci) a zbytek večera si hraje s dětmi na hřišti a na písku.

Uvidíme, jak se budu cítit zítra. I přes vytékající hnis se cítím překvapivě lépe než včera. Ale možná je to tím, že už nikam nemusím.
Používá technologii služby Blogger.