1000 miles den devatenáctý

18. 7. 2019


Mile den devatenáctý, druhý plánovaný odpočinkový den. Zítra bychom měli být zhruba v polovině trasy, minimálně pokud jde o počet odhadovaných dnů na cestě (na kilometry možná malinko před polovinou, nevím přesně). Až na nateklou nohu a jeden problematický puchýř se stále cítím skvěle. Nohu chladím a puchýř se snažím udolat, ale zatím ne zcela úspěšně. Nicméně si myslím, že tohle určitě zvládnu.

Dny volna jsou zaměřené na to, aby si Vojta užil celý den podle sebe a já abych si co nejvíc odpočinula. Ne vždy jde splnit obě přání najednou, ale snažíme se o to. Odpočinkový den je také něco, co bych si bez Vojty nedopřála, ale s ním nemám žádné výčitky :) Je mi jasné, že drsňáci na mílích nemají odpočívat, a že mi to někteří budou vyčítat, ale na druhou stranu pravidla to nezakazují a je pořád lepší několik dní odpočívat, než ukončit výlet po 40 km.

Dnes jsme tedy začali pomalou snídaní. Pak jsme se přesunuli na několik hodin na dětské hřiště, které je tu opravdu vydařené. Je to soustava různých chodníčků, věží, klouzaček, malých lezeckých stěn apod. Zhruba od 9h postupně přichází několik větších skupinek dětí, zřejmě něco jako příměstské tábory. Všechny děti včetně Vojty se honí po prolézačkách a já odpočíváme na lavičce. 

Později se přesouváme do nedalekého lanového parku, kde je trasa i pro děti do 150 Cm. Vesměs se jedná o překážky, které Vojta běžně zdolává bez jakékoliv jištění a i tady by to jistě zvládl (překážky jsou asi 50cm nad zemí).  Nicméně zde je potřeba mít obléknutý sedák s karabinami, takže na ten musíme zhruba hodinu čekat. Zrovna je tu totiž hodně dětí ve frontě a tak si krátíme čas hraním minigolfu. Za 2 eura si půjčujeme velmi originální železnou hůl na odpalování míčku a míček na minigolf. Hůl je všelijak prohlá a připomíná spíš klacek z lesa, nicméně na zabavení to stačí. Minigolf s tím však hrát nelze, takže spíše procházíme jednotlivá stanoviště a do míčku kopeme nebo ho prohazujeme přes překážky.

Když na nás přišla řada na lezeckou část, tak se Vojta rozbulel, že na lanové aktivity nechce. Překvapilo mě to, později mi Vojta řekl, že se nechce oblékat do toho sedáku s karabinama. No nevadí, nutit ho nebudu, tak třeba příště. 

Odcházíme tedy na oběd do jediné zdejší restaurace. Je to trochu nóbl podnik, ale na výběr zde stejně není a navíc vaří velmi dobře. Konečně si dávám na Slovensku první brynzové halušky. Navíc mají i krásně vybavený dětský koutek, ve kterém Vojta zmizel zhruba na dvě hodiny. Výjimečně mám čas i na kafe, super.

Po obědě míříme zase na hřiště, ale nad hlavou nám začíná hučet bouřka, tak se jdeme schovat do naší chatičky, do naší postýlky, jupíííí. Vojta usíná a já mám čas psát blog přes den, to se mi už asi nepoštěstí.

Dnes jsme se tedy na trase nemohli ani o milimetr, ale už zítra vyrážíme na další kontrolní bod, na Chopok. Snad se bouřka vybouřila dnes a zítra nás bude vítat krásné letní počasí. 
Používá technologii služby Blogger.