1000 miles den devaty

8. 7. 2019


Mile den devátý. Ráno se budíme u hasičárny. Nechávám Vojtu ještě chvíli spát a píšu blog ze včerejška. Pak se začínám připravovat na cestu, když v tom přichází jeden z hasičů. Je to ten, co se snažil na mě udělat “dojem” už večer, ale byl odháněn mým ochráncem Milanem. Teď tu Milan není a tak dotyčný zacítil příležitost. Pořád dokola se ptal, jestli byla v noci zima, jestli mám manžela a vojtu lákal kamsi na kozičky. Po třetím kole stejných otázek a narážek bylo jasné, že jeho cíl je jiný, než si povídat. Lezl mi na nervy ale co se dalo dělat, balila jsem stan a batoh a on prostě stál a okouněl a žvanil. Když jsem odcházela z louky, začal mě doprovázet. Nakonec jsem ho musela drsně poslat kamsi, aby mi dal pokoj.

Pokračujeme k rozhledně a dál přes vesnice do Budimírova. V obchodě kupujeme jogurty, mnam. A opět asfaltová symfonie... závěr pochodu je do prudce do kopce, ale to je nejmenší problém. Začal mě trápit “nový” puychýř na palci. Bolí to a odnáší to bohužel Vojta. Cítím, že při bolesti ztrácím trpělivost s mým milovaným synem, který je úžasné, živé dítě (a tak mě kolikrát za den nakopne do toho “správného” místa na noze). Nemusí vlastně ani přímo kopnout, stačí o tu nohu zavadit. Snad se to během volného dne zlepší, abych měla sílu si tu cestu užívat a ne jen trpět. Abych měla zase trpělivost po sto padesáté vysvětlovat, za jak dlouho budeme na kopci, v chatiččce, ve stanu, kolikrát se Vojta ještě vyspinká, než bude mít narozeniny a kolikrát se musím vyspinkat já, táta, děda Vašek, Kačka, Jáchym....aby též měli narozeniny :)

Když se konečně dorazíme k penzionu, dozvídáme se, že náš objednaný pokoj je sice připraven, nicméně nejsou k němu klíče. Klíče jsou v nějaké kanceláři, ta je zamčená a někdo i s těmi klíči od kanceláře kamsi odjel. no, nepotěšila mě tato zpráva, strašně jsem se chtěla osprchovat a propíchat všechny svoje puchýře. Nezbylo než čekat. Aspoň že vojta vyběhl na klouzačky a houpačky. Měla bych jít s ním, ale prostě to nedokážu.

Konečně jsou tady klíče, tak se vybalujeme, sprchujeme, Peru prádlo, odpočíváme. Puchýř na palci mě stále trápí, nedaří se mi ho zcela vyprázdnit. Třeba to půjde lépe po večeři. K jídlu mají jen smažené řízky apod., což je naštěstí vojtovo oblíbené jídlo. Dvě jídla v prázdné hospodě trvají hodinu, ale zase tolik to nevadí, protože je tu dětský koutek. Po večeři usínám první vyčerpáním. Tento blog píšu ve dvě ráno, po té, co se mi konečně podařilo propíchnout a snad zcela vyprázdnit kaskádu puchýřů na palci. Uvidíme ráno.
Používá technologii služby Blogger.