1000 miles den druhy

1. 7. 2019
Mile den druhy. Rano jsem se vzbudila uz po páté. Vojtu jsem na balení jako vždy usadila do kocaru a kolem šesté jsme vyrazili do města na nákup. Kupodivu obchod tady v Uliči je velká samoobsluha a otvírá již 6:15, jsme tam mezi prvními. Snídáme u miniatur kostelíků a dává se s námi do řeči pán, co nás viděl už v Nové Sedlici. Po chvíli vyrážíme na naučnou stezku - doufala jsem, že si tak podstatně zkrátím dnešní úsek. Nebyl to dobrý nápad, ale po pořadě. 

Hned za vesnicí uhýbá cesta směrem k lesu a za chvíli jsme u potoka. Na startu se všichni pořád ptali, jak budeme s kočárem brodit, takže automaticky očekávám brod. Beru sandále a přenáším nejprve batoh, s tím, že pak vezmu Vojtu a nakonec kočár. Vody je po kotníky, nebude to problém....až na druhé straně potoka jsem si všimla, že přes potok vede lávka.. uppsss. Vlastně to není až takové překvapení, podle cedule ve vesnici byla naučná stezka postavena z peněz EU, tak se postavila hezká lávka, přes kterou ale nikdo nechodí. Byla totiž zarostlá trávou až po bradu. 

Bohužel na údržbu a zjevně ani značení stezky samotné už peníze z EU nedosáhly, takže nás čeká výstup blátovou stokou (ačkoli propagační tabule mluvila o “lahkém až stredne těžkém chodníku”). Docela dlouho jsem věřila, že to dáme, ale když se cesta nakonec úplně vytratila, tak jsem se rozhodla nepokoušet medvědy a zase jsme to celé zklouzali dolu. 

Takže znovu, začínáme na stejném místě o tři hodiny a sedm kilometrů později.

Po náročné blátové vložce, během které jsme si oba namočili boty, jsme se nakonec vydali pokorně po trase cyklo mílí. Asfaltový podklad se brzy změnil v rozbitou asfaltku, později v kameňačku a před další vesnicí opět v rozbitou asfaltku. Nicméně kočár se tam táhl dobře, dokonce mohl Vojta v klidu spát. Já byla sice zplavená, ale postupovali jsme úspěšně k cíli. 

V Ruské Volové (rodiště nějakého zbojníka, jehož jmeno jsem zapomněla) jsme potřebovali nabrat vodu, načež jsme byli pozváni na kafe (já) a Vojta na oběd. Vojta ale návštěvy nerad, choval se jako neomalené princátko a oběda (segedín) se ani nedotkl. Raději do sebe tlačil náš rohlík se salátem.. co nadělám. Nicméně alespoň na chvíli jsme si odpočinuli ve stínu na zahrádce a pak pokračovali slunečným peklem po silnici do Klenové. Brzy se ozvalo chodidlo, takže ve špinavé autobusové zastávce musím zastavit, promazat nohy, vyměnit ponožky. Rozhodně to pomohlo, ikdyž vyhráno ještě nemám.

Přestože jsme v Klenové i přes ranní eskapádu byli relativně brzy (15:30) a mohli bychom ještě pokračovat cca 7km a dle plánu dorazit k Astronomickému observatoriu, tak jsem se nakonec rozhodla raději dopřát zpařenému Vojtovi i sobě oddech ve stínu. Ostatně odpočinkem nepohrdly ani mé nohy, na kterých začal rašit první začínající puchýřek. Zhruba následující tři hodiny jsme proto proseděli v příjemném stínu místního kulturáku, hráli dětské hry, jedli, pili, hodovali - prostě úplně nezávodní závěr dne, který si ostatní nemohou dopřát. V potoce, který protékat vesnicí, jsme se také oba umyli (ač Vojta s tímto nápadem nesouhlasil) a vyprali prádlo. Pomalu jsme obhlížela vhodné místo pro stan (zahrádka za kulturákem je vybavena i třemi latrýnami postavenými zhruba za socialismu), ale nakonec to dopadlo jinak.

Přišla za námi paní, co bydlí vedle kulturáku, a pozvala přespat k ní domů. Celkem bych i šla, ale Vojta trval na stanu, takže stavíme stan na zahradě a za chvíli jdeme spát. 

Zítra se těšíme na Strihovské sedlo!
Používá technologii služby Blogger.