1000 miles den dvacátýdruhý

21. 7. 2019


Mile den dvacátý druhý. Ráno vstáváme v kempíku první. Docela dlouho to vypadá, že bude pršet, ale nakonec se počasí zase změnilo a bylo skoro celý den zase vedro. Hned za Mezibrodem nacházím na chodníku mobil Huawei. Není rozbitý, je nabitý a není ani zamknutý, takže mohu vyhledat adresář. Volám na kontakt označený jako “mama”. Ozve se rozespalá paní a chvíli si vysvětlujeme, co chci - chci vrátit mobil, který jsem nalezla někde mezi Mezibrodem a Lučatínem. Domlouváme se, že mobil nechám v nějakém otevřeném krámku po cestě a ještě jí zavolám. Je sice neděle, takže bůh ví, kde to bude, ale uvidíme. 

V Lučatíně je první krámek zavřený, ale druhý v budově vlakové stanice funguje. Kupujeme si jogurty, pečivo, ovoce a zmrzku a mobil necháváme u pana prodavače, ještě paní znova volám, kde se mobil nachází. Po svačině pokračujeme po silnici do Slovenské Lupči, pak do Podkonic a po cyklostezce do Baláží. Je sice teprve poledne, ale v nohách mám už 19km a jsem zralá na pauzu. Hospoda je tady zavřená až do 14h, ale stejně nebudou vařit, takže si dáváme vlastní zdroje u dětského hřiště. Hrajeme i čarodějnickou školu a výlet vlakem, taky karetní hru bata waf. Vojta se prohání po hřišti a já odpočívám. dávám taky uschnout stan.

Kolem druhé hodiny jsme připraveni vyrazit s tím, že si ještě skočíme do hospody (hlavně na záchod, vojta totiž nutně potřebuje hezký záchod a kadibouda v kempu se mu nelíbila). Zdejší záchod se mu taky nezdá, křičí, že to tam smrdí. No, nic voňavého to není, ale lepší než kadit na trávu nebo v lese, takže nakonec to zvládne. Dáváme pivo / limo a vyrážíme. Ovšem daleko jsme nedošli, obloha zčernalá a hromy bouchaly hodně blízko, takže jsme se zase otočili a další hodinku si poseděli v hospodě. 

V půl čtvrté konečně vyrážíme, padlo ještě pár kapek, ale na nás to nemá vliv - Vojta je v kočáru a já jsem od táhnutí batohu a kočáru stejně úplně mokrá. Krásných šest kilometrů nahoru, z toho čtyři po asfaltu a zbytek po hrůzné cyklostezce. To už Vojta jde pěšky, protože táhnout tady plný kočár je fakt síla. Na kopci zjišťujeme, že ještě nejsme na kopci, musíme ještě kamsi přes louku. Trochu se ztrácíme a vracíme zpět, naštěstí jsme to našli. Následuje sešup takovou medvědí stezkou po žluté značce, zpívám z plných plic. Dole na cestě potkáváme dvě zhruba patnáctileté holky, co plní asi deset láhví vodou a pak to nesou někam do kopce. Ptám se kam to vláčí a ony že tady mají tábor! Teda, my se bojíme jít lesem po cestě, abychom nepotkali medvěda, a oni tady táboří. Holky ale vysvětlují, že na tábořišti mají speciální sirénu, která je stále puštěná - aby je medvěd nepřekvapil. No, nevím, zda bych chtěla jet na takový tábor...

Konečně jsme v motyčkách, chvíli zkoušíme najít ubytování, ale buď jsou plné a nebo tam nikdo není. Nakonec stavíme stan na pozemku u hospody, co zavírá už ve 21h, takže tady bude klid. Dobrou noc a zítra Križná.
Používá technologii služby Blogger.