1000 miles den patnáctý

14. 7. 2019


Mile den patnáctý. Mílovými kroky se blížíme k vrcholu naší cesty, a sice k nízkým Tatrám. Ráno vycházíme z Báňské Klopačky za slabého deště. Vojta je vlastně rád, že prší, protože za deště nemusí šlapat do kopce. Jakmile přestane, tak ho z kočáru vyndavám a musí zhruba dva kilometry vyšlapat. Ke konci naříká, že ho bolí nožičky, ale šlape statečně. Jakmile si sedne zpět do kočáru, tak usíná. Já pokračuji další tři kilometry do kopce.

Sedlo Grajnár má své lepší časy už za sebou. Je tady jen povalený turistický přístřešek. Rozhodují se, kam dál. V zásadě mám tři varianty: jít po lesních turistických cestách, které budou z kopce i do kopce, nebo sejít šílený sešupem do Hnilce a pak jít po rovině (a po silnici) směrem k Dědinkám a nebo třetí varianta je pokračovat po asfaltce stále mírně dolu až do Mlýnků a pak dál po stejné silnici jako v první variantě. Vzhledem k tomu, že Vojta spí, volíme nakonec nejrychlejší variantu po silnici. Opravdu to rychle odsípá a provoz je tady minimální. Kolem poledne už jsme ve vesnici Mlýnky a do místa, kde bude určitě nějaký oběd, je to tak 5-6 km po silnici. Máme oba hlad a tak dáváme malou svačinu v nehezké autobusové zastávce (někdo se zde vy.....), ale pořád lepší, než na silnici.

Silnice už je únavná, vojta navíc musí sedět v kočáru a mírně prudí. Oba máme hlad a tak se zastavujeme jen na dětském hřišti (chuť na hřiště je u Vojty větší než hlad a taky se musí po několika hodinách v kočáru protáhnout). Pak pokračujeme dál k Dědinkám a těsně před odbočkou k jezeru Palcmanská Máša ho uvidíme. Penzion a restauraci Salamander.

Skutečně tady vaří, jupíííí. Dáváme si všechno, co mají: vývar, rajčatovou polévku, cordon blue s rýží a řízek s bramborami. Asi to vypadá divně, když pro jednoho a půl člověka objednávám dvě polévky a dvě jídla, ale nakonec toho mnoho nezbylo. Plus pivo, džus a kafe a je z toho 19 euro. Ale jíst musíme a nemůže to být pořád jen chleba s něčím. 

Náhodou se dáváme do řeči se sympatickým chlápkem, vyklubal se z něj majitel penzionu. Souhlasí, že si můžeme postavit stan u něj, využívat jeho zázemí (fotbálek, kulečník, stolní tenis, dětské hřiště, dětský koutek v restauraci)... no prostě paráda. Dál už tedy nemusíme (penzion je přímo na naší trase, kde chceme zítra pokračovat) a od cca 14:30 už odpočíváme. Tedy já se snažím odpočívat, vojta lítá po hřišti, jezdí na šlapacím autíčko, kope do míče. Chybí mu kámoš na hraní, takže kulečník a fotbálek “musím” hrát s ním. Naštěstí nohy jsou už o dost lepší a celkem to jde.

Asi se to nezdá, ale i dneska jsme ušli zhruba 20 km. Naštěstí se nám to podařilo urazit už během dopoledne a odpoledne můžeme odpočívat a nabírat síly na další den. Zítra vyrážíme přes les do Telgártu.
Používá technologii služby Blogger.