1000 miles den pátý

4. 7. 2019


Den pátý. Ráno jsou nohy přeci jen lepší než včera. Raději žádný puchýř nelepim do igelitu (gelové náplastí) a kolem sedmé vyrážíme. Na Kamenici je sice obchod, ale vypadá jak vykradený. Mají v podstatě jen kinder vajíčko a kinder čokoládu, kromě nás to tady asi nikdo nekupuje.

Konečně opouštíme silnici a jdeme po zelené značčce na Vinné jezírko. Do kopce Vojta musí šlapat, nelíbí se mu to. Pak ho vystrašil pes, co štěkal a vyběhl před vrátka - neútočil, ale Vojtu stejně vyděsil. Plakal a volal tatínka. Na kopci znaveně nasedl do kočáru a okamžitě usnul. Dovezla jsem ho k jezírku a větrala nohy, zatímco Vojta chrněl. Mohla bych sice využít jeho spánku a urazit nějaký kus cesty, ale kvůli puchýřové kaskádě měním strategii a raději více odpočívám sama.

Další kousek pak urazÍme směrem do Vinného za společného zpěvu z repertoáru Ivana Mládka (zejména Prachovské skály a Medvědi nevědí, že turisté nemaj zbraně). Ve Vinném jdeme nakupovat a nakonec i zacházku do lékárny (mám záděru na malíčku a potřebuji ten hnis dostat ven). Nakonec se sice ukázala tato začátku zbytečná (protože do lékárny jsem mohla skočit i večer), ale to jsem ještě nevěděla. 

Dále pokračujeme cestou mezi poli po oficiální trase mílí, což je příjemná změna. Vedro je tady taky, ale aspoň to není asfalt. Vojta usnul a vzbudil se až ve Zbudzi, kde nás dojel mediální tým 1000 miles. Tak brzy jsem je nečekala, myslela jsem, že se k nám vrátí, pokud vydržíme na trati aspoň 14 dnů. Vojta měl absolutně nenatáčecí náladu a nezvyklala ho ani nabídka prohlídky či projížďky v oficiálním voze 1000 miles. Trochu se uvolnil až když mi mohl polévat hlavu vodou a oplatit mi tak to, že jsem mu opakovaně nekopromisně namočila kšiltovku. 

Následná hnusná cesta po asfaltce měla být jen krátká, s tím, že pak odbočíme na mostík přes Laborec. Na mapě se to tvářilo jako normálně průchozí místo, ale ve skutečnosti zde byl oplocený pozemek elektrárny a cesta přes most byla tak vyloučena. Brodit stoku s kočárem si netroufám a tak ač nerada, musela jsem najít náhradní variantu a ta zněla Michalovce. V praxi to znamená další čtaři kiláky po sálající silnici mezi auty, fuuuuj. A navíc se nám trasa prodloužila touto zacházkou asi o 8 km po asfaltu. Jako kdyby toho nebylo už dost. Zatím jdeme víceméně asfalt a to je tedy něco, co se nám na trase mílí v Čechách nestávalo.

Do Košic je cesta ještě dlouhá a trnitá, ale my pokračujeme a těšíme se až konečně přijdou hory!
Používá technologii služby Blogger.