1000 miles den sesty

5. 7. 2019


Den šestý. Dneska začínáme v Michalovcích zase asfaltovou odyseu směrem k návratu na trasu. Jdu hodně pomalu, v podstarě stejně, jako když jde Vojta pěšky a já se přizpůsobuji jeho tempu (chůze plus sbírání klacků, kamínků atd.) Cesta do Petrovic nad Laborcem je nekonečná. Po cestě děláme jednu zastávku ve stínu, ležáím na karimatce a Vojta jí puding. Kolemjdoucí paní se na nás oboří, ať tady po nás nezůstane bordel. Zarazilo mě to, jako kdybych se ocitla v Praze, tohle jsem tady nečekala. Nicméně paní hlasitě zdravím a ptám se jak se má. Úplně ji to vyrazilo dech a dál už nnám dala  pokoj.

Pak už se alespoň odchylujeme od silnice, kde jezdí auta, ačkoli silnice je to skoro pořád stále.Procházíme Lesnou a jdeme přes les do Nižného Hrušova. Je to jako oáza možnost schovat se před sluncem. Ve vesnici je opět všechno zavřené, ale hospodo - cukrárna otevírá se hodinu, a to počkáme. Vyrážím s Vojtou pro vodu do nedalekého domku, zvoníků a Vojta sebevědoměji bere za kliku. V poslední chvíli ho stáhnu zpět a už k vrátků běží německý vlčák. Vojta zase chytil panickou hrůzu, přestože pes byl za plotem. Za záclonkou se mohla paní, ale nepřišla se zeptat, co chceme. Ach jo. Sedíme na lavičce a dopíjíme naše poslední zásoby vody, což není mnoho. Vysvětluji Vojtovi, že vodu se nám nepodařilo sehnat. Bolí mě nohy a nikam se mi už nechce. Naštěstí jsme ve vesnici, kudy projíždí mílaři na kole, takže brzy se u nás zastaví pán s asi osmiletý synem a sám od sebe se nabází, že nám přinese vodu. Nakonec donese i pivo a Vojta dostane autíčko. Super, hraček máme málo :)

Jakmile otevřou hospodu, vyrážíme koupit nanuka. Opět se nás hned někdo chytne a dostáváme kus pizzy. Hodí se moc, nepočítalo jsem totiž s tím, že dnes je státní svátek a všechny obchody jsou proto zavřené. Takže mnoho jídla nemáme a bůh ví, jak to bude zítra. Dostáváme cenné rady co se týče brodu přes Ondavu a vyrážíme. Začínají se honit všichni čerti, vypadá to na bouřku - snad stihneme přejít potok před deštěm.

Brod na první pohled nevypadá až tak zle, zkouším ho přebrodit nejprve sama. Na opačném konci je bahno skoro po kolena, takže se mi tam zabořila sandále a chvíli ji z bahna lovím. Vracím se k Vojtovi a chystám na brod batoh a kočár. Kočár vyprázdním, odenddám kolečka a gumicuky kostru kočáru přidělám na batoh. A pak s celou touhle parádní jdu zase do brodu. Vody opravdu není mnoho, asi po kolena, takže to jde celkem dobře. Druhý v pořadí je Vojta a elektronika, protože bouřka se blíží čím dál víc. abych nestoupla do bahna, házím Vojtu na hromadu hlíny. Vylézám, sestavují kočár a usazují vojtu dovnitř i s elektronikou pro případ, že začne pršet. Pak se vracím pro stan, naše jídlo a kolečka od kočáru. Poslední kolo je vyhrazeno pro vodu a stan. Uff. Jsme všichni na správné straně řeky. Jdu sestavit kočár (nasadit kolečka), umístit jídlo a další věci do kočáru a pak se přesouváme o kousek dál, kde je lepší přístup do vody, abych si umyla nohy a sandále. Pokud tohle moje rozhnisané nohy vydrží, mám vyhráno.

Cesta do následující vesnice je už krátká. Při hledání místa na stan se dáváme do řeči se starším manželský párem (zhruba ve věku mých rodičů) a ti nás zvou přespat k nim domů. Bydlí na opačné stran vesnice (ve směru naší zítřejší trasy), takže tlačím ještě dva kilometry. Pak už sprcha, palačinky, povídání s hostiteli a měkká postel. Někdy je výhoda cestovat s malým dítětem, pozvání domu přicházejí relativně často. Napčíklad při přecházení vesnice jsme obdrželi ještě druhou nabídku - míle jsou tady populární a všichni je znají.

Takže dobrou noc a zase zítra!
Používá technologii služby Blogger.