1000 miles den sedmnáctý

16. 7. 2019


Mile den sedmnáctý. Včera v noci jsem ještě hledala další informace a vypadá to, že ve skutečnosti nelze přejít ani druhou část hřebenu nízkých Tater s kočárem (Čertovice - Donovaly). Mám ještě jednu záložní variantu a sice dojít po silnici až pod Chopok (respektive k lanovce na Chopok), tam přespat a přes den udělat výstup bez kočáru jen na Chopok pro kontrolu a pro krátkém nedechnutí na horách se zase se vrátit pěšky do penzionu / hotelu dole pod lanovku. Samozřejmě tato varianta je závislá na tom, zda se mi podaří se na tomto místě ubytovat. Což není vůbec jisté, protože jedno ze dvou ubytovacích zařízení je v rekonstrukci a na to druhé se mi dnes nepodařilo dovolat (respektive začala jsem to řešit tak pozdě, že už tam nechci volat a nechám to na ráno).Tak to bude ještě zajímavé.

Každopádně dnešní den byl ve znamení přiblížení se k Chopku. První část trasy byla i zábavná. Po prvních pěti kilometrech jsme v Šumiaci potkali dokonce našeho prvního živého fanouška (tj, někoho, kdo sleduje míle a věděl, že jsme také ještě na cestě). Bylo to milé setkání, dostali jsme banán a kus coca Coly - my sice nepadáme fyzickou ani psychickou únavou, jako běžní závodníci mílí, ale i tak nás zájem i dárek něčeho na zoubek potěšil. Respektive mě, protože Vojta se soustředil na sochy ve tvaru auta, letadla a vlaku a pak na zmrzlinu. 

Rozhodně to bylo vhodnější projevení zájmu, než když neznámá paní v elasťákách přistoupila k našemu dočasně “opuštěném” chariotu a bez zaváhání si vzala do ruky mapník a začala studovat, kudy máme na mapě naplánovanou trasu (což zrovna stejně neplatilo, protože jdeme jinou alternativu). Myslela jsem, že u kočáru alespoň vyčká našeho příchodu a na něco se zeptá (stáli jsme frontu na zaplacení nákupu a koukali na kočár, aby s ním nikdo nedojel), ale jakmile se paní vynadívala na mapu, tak odešla.

My ze Šumiace pokračovali ještě asi 10 km po cyklostrase, bylo to krásné scházení z hor až dolu do údolí, nejprve lesem a pak loukou. Na konci čekalo to, co přijít muselo, a sice asfaltová silnice.... První hospodu s jídlem se nám po chvíli hledání podařilo na radu paní z lékárny najít v Helpe. Byl to penzion Majk, kde nám (v polední pauze, kdy měli zavřeno), stejně udělali oběd a to velmi dobrý (hrachovou polévku, smažený řízek s brambory a okurkový salát).

Po obědě ještě pokračuji po silnici a protože Vojta v kočáru usnul, došla jsem až do Polomky. Tady žádné oficiální ubytování není (myšleno typický penzion), zkoušíme nejprve hospodu, ale tentokrát to nebyl dobrý zdroj informací. Druhou možností je najít kontakty na domácí ubytování. To je na Slovensku docela populární a na webových stránkách obce je záložka “ubytování” a zde kontakty na lidi, které provozují ubytování v soukromí. Samozřejmě ubytovat dvě osoby na jednu noc není žádné terno, ale zkusit to musím. 

Sedli jsme si tedy s Vojtou do parku a já začala obvolávat na webu uvedené kontakty. První chlápek by nás vzal, ale měl plno. Další paní mi řekla, že pronajímá jen celý objekt (chatu) a ne po pokojích. Nicméně mi dala telefon na další paní, která pronajímá i jednotlivé pokoje. Nevím, zde je uvedená i na tom webu, nicméně tam to vyšlo. Za chvíli už kráčíme do SNP 17, žlutý baráček. Není nijak označen, jako že by se tam dalo ubytovat, nicméně paní je moc milá a pokoj je krásný. Krásně upravená je i zahrada a místnost na odpočívání, kde asi hodinu mastíme karty (prší). Používat můžeme i kuchyň, k dispozici je čaj a káva, také zde máme lednici a dokonce nám paní vyprala prádlo v pračce.Jednoznačně zatím nejlepší ubytování a to ani nebylo drahé.

Používá technologii služby Blogger.