1000 miles den šestnáctý

15. 7. 2019


Mile den šestnáctý. Ráno vyrážíme kolem osmé hodiny od “našeho penzionu”. Obcházíme vodní nádrž Palcmanská Máša a pomalu stoupáme k červené turistické značce. Z louk vychází asi pět cikánských žen a každá nese dva kýble borůvek.  Cesta vede víceméně pořád do kopce a Vojta stávkuje - nechce vůbec chodit. Jen na ty nejhorší úseky ho násilím vyndavám z kočáru, pak sice jde, ale bulí a volá tatínka. Tak ho jakmile je to možné zase nabírám a táhnu ho jak soumar.

Za rozcestím “Pod Hanesovou II” opouštíme značku a jdeme “zkratkou” na cyklo trasu, která se pak na stejnou červenou zase napojí. Cesta je dobrá, velká část vede i dolu z kopce (to si ale zase všechno později vyšlápneme). Cesta je i dost široká a většinou velmi dobře sjízdná (když není zrovna daný úsek rozježděný od těžby dřeva). Velká část cesty navíc poskytuje rozhledy jak na Slovenský ráj, tak na Nízké Tatry. Je to krása, ikdyž zase do kopce :), stačí vydržet 5km až do Čuntavy.

Pomalu dojídáme skoro všechno jídlo, co máme. Nevadí to, protože v Telgártu máme objednané jak ubytování, tak večeři a ještě je tam i obchod s potravinami. Z Čuntavy už jdeme zase dolu z kopce a po třech kilometrech nás čeká posledních několik kilometrů po silnici. Naštěstí provoz není silný, tak to jde. Cestu nám zpestří už jen krásný železniční most a pak už ubytování.

Hotýlek je zajímavé stavení, kde se zastavil čas zhruba v osmdesátých letech. Na druhou stranu všechno funguje a sprcha je i teplá, takže proč ne. Spolu s námi je tu asi 70 teenagerů několika národností, nevím co je spojuje, podle postav mnohých účastníků to ale nebude sport. Snad se tady bude dát v noci spát. 

V šest hodin se podává hromadná večeře, masové soté s kaší nebo s rýží. Objednávám dvě porci a po své dojídám i tu Vojtovu. Jako dezert jogurt z vlastních zásob a pak usínám... budí mě skákající Vojta zhruba v půl deváté, to si vzpomenu, že jsem ještě neposlala sms organizátorům a jdu to napravit (mezitím mi přišla výzva k sms).

Musím se rozhodnout co zítra. Podle zpráv od jedné fanynky naší cesty je totiž cesta mezi Královou Holou a Čertovicí zarostlá kosodřevinou tak, že se určitě nedá projet s kočárem. Zkouším to nějak ověřit a možná nastoupám z tohoto důvodu do hor až později na Čertovici. To by ale znamenovalo dva dny po asfaltě (a hodně po silnici s auty). Ach jo.
Používá technologii služby Blogger.