1000 miles den osmnáctý

17. 7. 2019


Mile den osmnáctý. Ráno se budíme opět do krásného dne. Jdeme s Vojtou nakoupit do nedalekého krámku a pak snídáme v našem pohostiném domečku. Paní domu už odešla do práce a klíče od nás přebírá děda. Vyrážíme se zpožděním zhruba v 8:15. První polovina trasy (asi 15km) je opět známá asfaltka. Nebaví mě to, ale nic jiného mi nezbývá, než pochodovat jako blbec po silnici. Vojta se sice veze, ale je z toho taky otrávený. Domáhá se chůze a tak v každé vesnici vystoupí a jde po chodníku vesnicí, aby se protáhl. 

Na konci asfaltového pekla v Zadních Halnech nás příjemně překvapí otevřená restaurace, kde vaří dokonce několik jídel. Zastavujeme na dvě hodiny, protože je zde i hřiště. Objednávám dvě polévky, dvě hlavní jídla, dvě piva a jednu limonádu. Vojta je trochu zklamaný, že limonády nejsou dvě (ale další máme v kočáru, takže se nebojte, o nic nepřišel). Hřiště je prima, jsou to originální prolézačky s vysokou dvoupatrovou věží, které se prolínají se stolky na zahrádce. Pozoruji děti, jak si hrají. Dvě holčičky ve Vojtově věku neustále volají tatínka, aby je od někde sundal nebo je někam vysadil. Vojta dělá machra a ukazuje jim, jak se mají kde chytnout. Holky ale nemají šanci něco zkusit, protože taťka je jim stále v patách a pomáhá a pomáhá. Oběd byl tak velký, že jsme neměli šanci ho sníst, nevadí, nechávám si Vojtovu porci zabalit a vyrážíme na další etapu.

Do Mýta pod Dumbierom vede sice také asfaltka, ale myslela jsem si, že zde bude minimální provoz. Bohužel aut je zhruba stejně jako dosud, jen silnice je užší. Dalších 6 km se od těch předchozích 15 liší jen v tom, že jsou do kopce. Vojtovi slibuji, že zítra mu tohle utrpení vynahradím.

Poslední etapa je už konečně přes les. Sice taky většinou do kopce, ale to nepřekvapí, když se přibližujeme k Chopku. Vojta jde tentokrát pěšky celkem rád. K chatě nás pak čeká zhruba půlkilometrový padák rozježděnou cestou od lesáků. Tady je jízda ve vozíku také nemožná, ale nevadí to, Vojta se stylizuje do “superhrdiny” a skáče z kopce jako kamzík. Musím ho krotit, aby mě nepředběhl.

Spíme dnes v hostelu Tale - chatě horské služby. Vybavení je hodně retro, ale opět vše podstatné funguje (teplá sprcha, lednice, kuchyňka, elektřina). Po absolvování ubytovacího procesu jdeme ještě vyzkoušet malé hřišťátko před domem - Vojta neví, jaký poklad leží pár set metrů od nás - to mu ukážu až zítra.

Dnešní porce kilometrů mě dost zmohla, takže jsem usla s Vojtou v jedné posteli už zhruba v osm večer. A teprve posílená spánkem nyní v deset dopisuju tento blog. Mám nateklou nohu a nový puchýř, ale věřím, že zítra během volného dne se dám dohromady.
Používá technologii služby Blogger.