1000 miles den třicátý

29. 7. 2019


Mile den třicátý. Pomalu to bude měsíc, co už jsme na cestě. Opotřebovanost je nejvíc vidět na mých botách, po stranách se už klubu díry. Puchýře na obou nohách se po měsíci vyléčily, ale včera se mi udělal zase jeden nový, tak jedeme nové kolo. Také kočár už má svoje šrámy, třeba nejde sundavat jedno kolo. Je to ale lepší, než kdyby nešlo nandat, tak ho radši už nesundavám (sundavala jsem ho při spaní ve stanu, aby kočár nebyl vidět a byl schován v předsíňce. To sice dělám pořád, ale jedno kolo na kočáru nechávám - vejde se do předsíňky i tak). Jinak máme ale síly dost, klidně bychom mohli jít i celé míle, ale bohužel více než šest týdnů si nedokážu udělat čas a budu se muset vrátit ke své práci.

Každopádně dopoledne bylo dneska ve znamení mírného deštíku. Skoro bych to nazvala osvěžující deštík, prostě pár kapek. Ráno jsme museli nejprve vyhledat bankomat (měla jsem jen málo korun a nějaká eura) a pak jsme se vydali na pořádnou snídani: kobliha, jogurt, kafe, džusík, rohlík, meloun.... Pak jdeme cyklinu do Valašských Klobouků. V info centru nám ochotná paní radí navštívit muzeem. To je sice dnes v pondělí zavřené, ale ochotný pracovník muzea nás i tak vzal dovnitř. V přízemí je výstava věnovaná “pravěku”, tj. Jsou tam nějaké kostry, hrnky, kameny, nožíky atp. Zajímavější je první patro, kde kromě výstavy obrazů jsou i dvě interaktivní výstavy. V jedné místnosti, která je věnována modrotisku, si můžeme vyzkoušet vzory modrotisku. Tiskneme si na papír svoje vlastní vzory a pak i na pohlednici z textilie. Druhá místnost je nazvaná “babička tajná komůrka” a jsou tam v šesti bednách schované věci běžné potřeby z minulého století. Dávám Vojtovi hádanky, co to asi je (správné řešení je na papíru u každé. bedny napsané). Sama bych poznala asi jen pastičky na myši. Pak je tam takové řechtadlo na Velikonoce, svícen, držák na louči, forma na klobouky. Další kvíz je připravený pro dospělé, máme poznat jaký svatý je na kterém obraze. To mi tedy podle nápovědy moc nejde (a řešení tam není). Další část výstavy je v jiné budově, je tak ukázka zařízení domu v rodině, kde se vyrábělo sukno z ovčí vlny. V horním patře je zařízení kuchyně ze 30 a 50 let minulého století. Ty padesátá léta mi připomínají zařízení na chatě v Kozojedech.

Po muzeu vyrážíme na oběd. Objednávám dvě menu (bramborová polévka plus rizoto a polévka plus maso s rýží). Vojta snědl stejně velkou porci jako já (respektive oba jsme to nedojedli, protože toho bylo hodně). Pak ještě vyrážíme na dětské hřiště, na kterém se mi podaří konečně usušit stan z rána, protože se v průběhu muzea a oběda vyčasilo.

Jakmile vyrážíme z města po silnici do vesnice Lačnov, Vojta okamžitě usne, čemuž se vůbec nedivím. Probudí se až v obchodě v Lačnově, kde kupuju pivo, limo a pro vojtu zmrzku. Pokračujeme dál do lesa směrem na Pozděchov, ale zastaví nás další krásné hřiště na kraji lesa. Je tu prolézačka, houpačka a hlavně lanovka, na které vojta stále chce jezdit. Pak dokonce přijde i maminka s dvěma kluky a miminem (asi z vesnice), tak má vojta i parťáky na hraní. Ideální příležitost napsat blog, dál už stejně nepůjdeme. Sice to znamená, že zítra asi na Držkovské polesí (kontrolní bod pro chodce) nestihneme, ale to nevadí, tak tam dojdeme až ten další den. Hlavně si musíme těch posledních pár dní užít :)


Mile den třicátý. Pomalu to bude měsíc, co už jsme na cestě. Opotřebovanost je nejvíc vidět na mých botách, po stranách se už klubu díry. Puchýře na obou nohách se po měsíci vyléčily, ale včera se mi udělal zase jeden nový, tak jedeme nové kolo. Také kočár už má svoje šrámy, třeba nejde sundavat jedno kolo. Je to ale lepší, než kdyby nešlo nandat, tak ho radši už nesundavám (sundavala jsem ho při spaní ve stanu, aby kočár nebyl vidět a byl schován v předsíňce. To sice dělám pořád, ale jedno kolo na kočáru nechávám - vejde se do předsíňky i tak). Jinak máme ale síly dost, klidně bychom mohli jít i celé míle, ale bohužel více než šest týdnů si nedokážu udělat čas a budu se muset vrátit ke své práci.

Každopádně dopoledne bylo dneska ve znamení mírného deštíku. Skoro bych to nazvala osvěžující deštík, prostě pár kapek. Ráno jsme museli nejprve vyhledat bankomat (měla jsem jen málo korun a nějaká eura) a pak jsme se vydali na pořádnou snídani: kobliha, jogurt, kafe, džusík, rohlík, meloun.... Pak jdeme cyklinu do Valašských Klobouků. V info centru nám ochotná paní radí navštívit muzeem. To je sice dnes v pondělí zavřené, ale ochotný pracovník muzea nás i tak vzal dovnitř. V přízemí je výstava věnovaná “pravěku”, tj. Jsou tam nějaké kostry, hrnky, kameny, nožíky atp. Zajímavější je první patro, kde kromě výstavy obrazů jsou i dvě interaktivní výstavy. V jedné místnosti, která je věnována modrotisku, si můžeme vyzkoušet vzory modrotisku. Tiskneme si na papír svoje vlastní vzory a pak i na pohlednici z textilie. Druhá místnost je nazvaná “babička tajná komůrka” a jsou tam v šesti bednách schované věci běžné potřeby z minulého století. Dávám Vojtovi hádanky, co to asi je (správné řešení je na papíru u každé. bedny napsané). Sama bych poznala asi jen pastičky na myši. Pak je tam takové řechtadlo na Velikonoce, svícen, držák na louči, forma na klobouky. Další kvíz je připravený pro dospělé, máme poznat jaký svatý je na kterém obraze. To mi tedy podle nápovědy moc nejde (a řešení tam není). Další část výstavy je v jiné budově, je tak ukázka zařízení domu v rodině, kde se vyrábělo sukno z ovčí vlny. V horním patře je zařízení kuchyně ze 30 a 50 let minulého století. Ty padesátá léta mi připomínají zařízení na chatě v Kozojedech.

Po muzeu vyrážíme na oběd. Objednávám dvě menu (bramborová polévka plus rizoto a polévka plus maso s rýží). Vojta snědl stejně velkou porci jako já (respektive oba jsme to nedojedli, protože toho bylo hodně). Pak ještě vyrážíme na dětské hřiště, na kterém se mi podaří konečně usušit stan z rána, protože se v průběhu muzea a oběda vyčasilo.

Jakmile vyrážíme z města po silnici do vesnice Lačnov, Vojta okamžitě usne, čemuž se vůbec nedivím. Probudí se až v obchodě v Lačnově, kde kupuju pivo, limo a pro vojtu zmrzku. Pokračujeme dál do lesa směrem na Pozděchov, ale zastaví nás další krásné hřiště na kraji lesa. Je tu prolézačka, houpačka a hlavně lanovka, na které vojta stále chce jezdit. Pak dokonce přijde i maminka s dvěma kluky a miminem (asi z vesnice), tak má vojta i parťáky na hraní. Ideální příležitost napsat blog, dál už stejně nepůjdeme. Sice to znamená, že zítra asi na Držkovské polesí (kontrolní bod pro chodce) nestihneme, ale to nevadí, tak tam dojdeme až ten další den. Hlavně si musíme těch posledních pár dní užít :)


Mile den třicátý. Pomalu to bude měsíc, co už jsme na cestě. Opotřebovanost je nejvíc vidět na mých botách, po stranách se už klubu díry. Puchýře na obou nohách se po měsíci vyléčily, ale včera se mi udělal zase jeden nový, tak jedeme nové kolo. Také kočár už má svoje šrámy, třeba nejde sundavat jedno kolo. Je to ale lepší, než kdyby nešlo nandat, tak ho radši už nesundavám (sundavala jsem ho při spaní ve stanu, aby kočár nebyl vidět a byl schován v předsíňce. To sice dělám pořád, ale jedno kolo na kočáru nechávám - vejde se do předsíňky i tak). Jinak máme ale síly dost, klidně bychom mohli jít i celé míle, ale bohužel více než šest týdnů si nedokážu udělat čas a budu se muset vrátit ke své práci.

Každopádně dopoledne bylo dneska ve znamení mírného deštíku. Skoro bych to nazvala osvěžující deštík, prostě pár kapek. Ráno jsme museli nejprve vyhledat bankomat (měla jsem jen málo korun a nějaká eura) a pak jsme se vydali na pořádnou snídani: kobliha, jogurt, kafe, džusík, rohlík, meloun.... Pak jdeme cyklinu do Valašských Klobouků. V info centru nám ochotná paní radí navštívit muzeem. To je sice dnes v pondělí zavřené, ale ochotný pracovník muzea nás i tak vzal dovnitř. V přízemí je výstava věnovaná “pravěku”, tj. Jsou tam nějaké kostry, hrnky, kameny, nožíky atp. Zajímavější je první patro, kde kromě výstavy obrazů jsou i dvě interaktivní výstavy. V jedné místnosti, která je věnována modrotisku, si můžeme vyzkoušet vzory modrotisku. Tiskneme si na papír svoje vlastní vzory a pak i na pohlednici z textilie. Druhá místnost je nazvaná “babička tajná komůrka” a jsou tam v šesti bednách schované věci běžné potřeby z minulého století. Dávám Vojtovi hádanky, co to asi je (správné řešení je na papíru u každé. bedny napsané). Sama bych poznala asi jen pastičky na myši. Pak je tam takové řechtadlo na Velikonoce, svícen, držák na louči, forma na klobouky. Další kvíz je připravený pro dospělé, máme poznat jaký svatý je na kterém obraze. To mi tedy podle nápovědy moc nejde (a řešení tam není). Další část výstavy je v jiné budově, je tak ukázka zařízení domu v rodině, kde se vyrábělo sukno z ovčí vlny. V horním patře je zařízení kuchyně ze 30 a 50 let minulého století. Ty padesátá léta mi připomínají zařízení na chatě v Kozojedech.

Po muzeu vyrážíme na oběd. Objednávám dvě menu (bramborová polévka plus rizoto a polévka plus maso s rýží). Vojta snědl stejně velkou porci jako já (respektive oba jsme to nedojedli, protože toho bylo hodně). Pak ještě vyrážíme na dětské hřiště, na kterém se mi podaří konečně usušit stan z rána, protože se v průběhu muzea a oběda vyčasilo.

Jakmile vyrážíme z města po silnici do vesnice Lačnov, Vojta okamžitě usne, čemuž se vůbec nedivím. Probudí se až v obchodě v Lačnově, kde kupuju pivo, limo a pro vojtu zmrzku. Pokračujeme dál do lesa směrem na Pozděchov, ale zastaví nás další krásné hřiště na kraji lesa. Je tu prolézačka, houpačka a hlavně lanovka, na které vojta stále chce jezdit. Pak dokonce přijde i maminka s dvěma kluky a miminem (asi z vesnice), tak má vojta i parťáky na hraní. Ideální příležitost napsat blog, dál už stejně nepůjdeme. Sice to znamená, že zítra asi na Držkovské polesí (kontrolní bod pro chodce) nestihneme, ale to nevadí, tak tam dojdeme až ten další den. Hlavně si musíme těch posledních pár dní užít :)
Používá technologii služby Blogger.