1000 miles den třicátý šestý

4. 8. 2019


Mile den třicátý šestý. V kempíku se spí dobře, budím se až v půl sedmé, což je zhruba o hodinu později než obyčejně. Vojta chrní jak zabitý a i v sedm hodin mám problém ho vzbudit. Vracím mu na cestě to, že po zbytek roku mě ráno budí on, a to klidně i v 6h ráno (či dříve) včetně sobot a nedělí. Balím mokrý stan a jdeme do kuchyňka udělat si snídani. Je tu už spousta dalších lidí a to znamená, že nejsou hrnky. No, nevadí, i dnes tedy bez čaje a bez kafe. 

Kolem osmé vyrážíme do města Budišov u Budišova. Je to takové město duchů, rozkopané náměstí a nikde nikdo. Je ovšem neděle, tak ze zavřených obchodů nelze dělat závěry. Potraviny jsou otevřené a je tu i bohatá sekce hraček, kde se Vojta okamžitě zasekne. Ano, přemluvil mě ke koupi druhého dinosaura, kterého hrozně nutně potřebuje a přeci bude mít ty narozeniny......

Pak už po asfaltce směr Dvorce. Nic tu nejezdí, protože průjezd je povolen jen na povolení lesů ČR. Super nápad :) Po cestě dostávám tip od Aleše Procházky, že ve Dvorcích se dá dobře najíst ve sportovním centru. Když se blížíme k vesnici, mraky nad námi zčernají. Rychle hledám to sportovní centrum, bude to asi to turistické centrum, šipky se trochu cyklí po vesnici a na mě začínají dopadat první kapky deště. Ale dá se říci, že jsme to stihli. První déšť tedy trávíme v restauraci na obědě (hrachová polévka, slepičí vývar a jedno knedlo vepřo zelo - vojta jedl věšechno).

Po obědě jdeme na hřiště, co je před restaurací. Vojta si hraje a já suším stan. Jakmile je hotovo, mraky opět zčeranjí. Druhý déšť trávíme ve stejné restauraci nad kafíčkem a nad dětskými hrami. Po dešti se po třech hodinách odlepujeme a odcházíme z Dvorců.

Opět jdeme po asfaltce, kde nic nejezdí. Z důvodu zájmu na mém zdravém rozumu nutím Vojtu jít do další vesnice (asi 3km) pěšky, když po silnici nic moc nejezdí. Sice kdybych ho vezla, byli bychom tam dřív, ale já bych to pak s ním večer nemohla vydržet, s papiňákem plným energie.... Z Křišťanovic do Lomnice Vojtu zase vezu, dokonce usnul. Těsně před Lomnicí začíná zase pršet, ale jen chvilku.

V Lomnici si dáváme svačinu, protože mám už docela hlad. Místo na stan jsem zatím žádné vhodné neviděla a protože další déšť (případně bouřka) se nedá vyloučit, nechci spát někde na kopečku. Takže pokračujeme ještě do další vesnice, do Rýžoviště. Je to zase asi 3km daleko a přes kopeček, Vojta opět musí jít pěšky. Nejdříve se mu nechce, ale pak se zabere do toho, jak by to vypadlo, kdyby k nám domů přišel velký dinosaurus, a kdo by ho jak zabil (samozřejmě že táta....) a jak by ho zabil (nůž, nůžky, tvrdá hračka) a kde by se Vojta v té době schovával (v koupelně, na posteli s hračkou, pod stolem...). 

Když se blížíme k Rýžovišti, začíná opět pršet. doslova dobíhám na oblíbené místo fotbalové hřiště. Je na něm postavený velký stan s pódiem, tam by se dobře spalo, říkám si. Nakonec se nám daří domluvit se s místními a můžeme stavět stan tam. Dokonce dostáváme i guláš a pivo, včera tady byla oslava významného dne vesnice. Vojta se honí po hřišti s téměř dvouletou holčičkou a jejím dědou, já se bavím s mamínkou holčičky. Je fajn po dlouhé době mluvit o něčem jiném než o dinosaurech, ironmenech, batmanech a supermanech.

zítra budeme mít kratší den, dojdeme k úpatí Jeseníků a přespíme v penzionku v Dolní Moravici. A pak už vyrážíme směrem na poslední kontrolní bod (Dlouhé stráně) a pak do cíle.

Používá technologii služby Blogger.