Trénink na mile bez kočáru den dvanacty

14. 7. 2020
Den dvanáctý Jsme zhruba v polovině naší první etapy tréninku na míle. Postupujeme trochu pomaleji, než jsem předpokládala, takže až do Františkova to nestíháme. Vymýšlím tedy znova, který úsek trasy přeskočit, protože ve Františkově čeká poklad a tam tedy musíme. Musíme i do dinoparku v Karlově (Polsko), protože žádný jiný jsem na naší další trase nenašla. Jenže po včerejší debatě musíme prý také do bungrů (nedopatřením jsem se zmínila, že kvůli jiné trase přes Krkonoše přeskočíme Stachelberg). Ráno je hodně na pohodu, máme totiž kromě ubytování i polopenzi a snídaně se vydává až od půl osmé (to už normálně býváme na cestě). Nechávám Vojtu spát do 7:15 a pak ho i dnes budím. Balím a odcházíme zpět na kopec. Půjdeme červenou hřebenovku, což je zároveň jediné místo v Krkonoších, které je doslova našlapané turisty. Stejně jako včera potkáváme roztodivné lidi, kteří vypadají jako všechno, jenom ne jako horalé. Často v sandálích, kraťasech, triku, bez batohu, bez bundy, bez vody. Vyjedou lanovkou za hezkého počasí a spoléhají se, že počasí se nezkazí. No, dnes jim to asi vyjde. Promenáda na Špindlerovku připomíná Václavské náměstí. Na Špindelrovce dáváme oběd (vývar, boršč, guláš, dvě kofoly), záchod a skoro dvouhodinový odpočinek. Akorát wifi tady není, respektive je, ale heslo jen pro ubytované. Kupuji i turistickou dřevěnou známku za vysokohorskou cenu 55 Kč (běžné se prodává ze 35). Nicméně odpočinuli jsem si a to je nejdůležitější. Čeká nás trasa sice na km krátká, nicméně náročná. Nejde o to, že je to do kopce, ale o to, že je to po šílených šutrech. Asi po kilometru začíná Vojta trochu zkuhrat, nedivím se, nejde se tu moc dobře. Zpětně obdivuji ten policejní pár z Ústí nad Labem, co mi na tomto úseku před dvěmi lety nesl plně naložený kočár (Vojta šel i tenkrát pěšky). Dnes je krásné slunečné počasí, až moc, na to kolik jsem vzala vody. Takže vodu šetřím pro Vojtu. Po cestě je několik potoků, kde Vojtovi máčím čepici. I přes náročný terén je tu lidí jako smetí a (stejně jako včera) potkáváme i chlápka s francouzkými holemi.... evidentně nějaký sportovec po úrazu. Na Luční boudu (Vojta říká psí boudu) je to asi sedm kilometrů, ale my to jdeme více jak tři hodiny. docházíme před pátou a zpětné jsem ráda, že Výrovka měla obsazeno. Jsem ráda, že nemusím teď Vojtu táhnout ještě tři kilometry přes kopec ( ikdyž by to samozřejmě v pohodě dal...). Spíme v Luční boudě ve společné místnosti ve vlastních spacácích za jednotnou cenu 560 Kč za osobu (zahrnuje snídani). Kromě nás je tam zatím jedna česká rodina, které jsem si všimla už na trase ze Špindlerovky. Všichni mají funkční trika Hannah (pánové žluté, dámy červené), táta, máma a čtyři děti (dvě holky cca 12 a 8 let, a dva kluci cca 8 let). Každé dítě si nese batoh Osprey a v něm spacák a oblečení. Po příchodu na Luční boudu všechny děti (včetně vojty) řeší základní problém, kde se nabije jejich mobil. V naší společné místnosti na spaní pro cca 20-30 lidí je jedna (!) zásuvka, další je na dámskému a pánském WC, celkem tedy tři. My jsme ale vybavení výrazně lépe (power banka, zásuvka na 4 USB kabely). Ale příště vezmu určitě dva kabely na mobil, ten jeden je nám často málo :) Už asi hodinu sedíme v restauraci na Luční boudě a odpočíváme a nabíjíme přístroje :) Ponožky se suší na sušáku a nás čeká už jen sprcha a spánek. Zítra pokračujeme směrem na Černou horu a Jánského Lázně, uvidíme, kam dojedeme.
Používá technologii služby Blogger.