Trénink na mile bez kočáru den jedenáctý

13. 7. 2020
Den jedenáctý V noci mi byla dost zima, takže jsem přikročila ke změně polohy - pokud jsem však chtěla do žďáráku, musel tam (samozřejmě již spící) Vojta taky. Nemůže totiž jeden z nás ležet vevnitř a druhý na něm. Vojtu jsem tedy i ve spacáku a ve spánku nasoukala do žďáráku a pak tam (dost obtížně) zalezla sama. Vojta se při přesunu ani nevzbudil. No, bylo to lepší, ale chladno mi bylo stále. Ale už jsem mohla spát. Naopak Vojta, ten byl v pohodě. Spacák i termoprádlo má totiž lepší než já :-) Ráno jsem Vojtu posadila na sluníčko a balila věci. Snídani jsme dnes odsunuli až na 3km vzdálenou benzínovou pumpu. Nic moc tam ale neměli, tak nakonec snídáme z vlastních zdrojů. Větší problém byl, že neměli KINDER vajíčko... Vojta už má za samolepkové kontroly nárok na dvě a moc si to chtěl vybrat. Jdeme asi pět set metrů po rušné silnici (tam Vojtu nosím na koni, takže se mu to líbí) a pak už odbočujeme na zelenou značku nahoru na hřeben Krkonoš. Před dvěma lety jsem šla delší cestou, protože podle mapy tato a vypadala pro kočár vhodně (a vhodná pro kočár nebyla). Od spaní nahoru na hřeben to bylo 10km a vzládli jsme to před polednem, což je super. Dáváme oběd a Vojta povinně odpočívá. Hřiště jsem mu musela zakázat, protože máme před sebou ještě dalších 10km a potřebuji, aby si odpočinul. Při odchodu Vojta zapoměl na chatě čepici, takže se vracíme (asi km zacházka). Na nebi se honí černé mraky, ale neprší. Na fotkách to bude vypadat krásně :) Po úsecích z dřevěných mostků následuje kamenitý úsek. Ten se Vojtovi moc nelíbí, protože se tam nedá bojovat. Červená značka už je shůdnější, ale únava se dostavuje. S obavou sleduju černý mrak na obzoru a po krátké pauze jdeme k prameni Labe. Posledních 500m nesu Vojtu na ramenou. Sice by dojít mohl, ale už jen ten pocit, že ho máma nese, ho těší natolik, že to stojí za tu námahu. A navíc vím, že poslední 4km do Martinovky bude muset dojít, protože kletí ho nosit nemohu. Stejně jako na červené značce je u prameny lidí jako smetí, je docela problém udělat jednu fotku bez lidí (ale povedlo se). Porovnáváme fotky letošní a fotky před dvěma lety. Tehdy byly Krkonoše na kraťasy. Vůbec celé hory jsme tehdy prošli jen v kraťasech, letos se kalhoty, mikina i bunda dost hodí. I tak je ale Vojta oblečený méně než ostatní děti, které potkáváme (sám si sundavá mikinu, že je mu horko). Před čtvrtou hodinou si dáváme občerstvení v Labské boudě. Ta je naopak prázdná, její pověst jí zřejmě předchází. I já tady stavím jen proto, že Vojta nutně potřebuje odpočinek v teple. Okamžitě se připojují na wifi, vyřizuji maily a sleduji počasí. Vypadá to, že déšť se odsouvá až na 16/7, což je dobrá zpráva. Poslední úsek kletí je úplně v pohodě, i když ke konci už raději beru Vojtu za ruku, aby z těch šutrů při “bojování” nespadl. Jakmile uvidí Martinovku, je nadšený a nejraději by se po šutrech rozběhl. Ubytujeme se v pokojíku s koupelnou, který stojí stejně jako zítřejší přespání na Labské boudě ve spacáku (zkoušela jsem Výrovku, která je výrazně levnější, ale měli plno). Vybaluji, suším spacáky, sprchujeme se. Vojta se převléká do spacího oblečení a já jdu prát ponožky, trika a spodní prádlo. K večeři (máme polopenzi) je česnečka a svíčková. Oboje ve Vojtovi mizí zázračné rychlostí. Píšu blog a Vojta hraje hry na telefonu. Taky voláme Markovi, voláme mu (stejně jako doma) skoro každý den od té doby, co se od nás po loňských mílích odstěhoval k jiné paní (ikdyž často do toho musím Vojtu hodně postrkovat). Marek se aktuálně už druhý týden léčí ze zánětu slepého střeva, zatímco mi si chodíme zase po horách...jo boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Píšeme také pohledy. Ptám se Vojty, komu by chtěl poslat pohled. Třeba tátovi, nebo Jáchymovi? Odpověď je rezolutní, jenom Jáchymovi (a Kačce). Potřebuji ještě napsat blog, ale Vojta nutně musí do postele. Od pohádky ho odtrhnu jen tak, že jdu spát s ním. Usínáme skoro současně krátce po deváté hodině.
Používá technologii služby Blogger.