Trenink na mile bez kočáru den sedmý

10. 7. 2020
Mile den sedmý Dnes by podle předpovědi mělo pršet jen kolem poledne, tak snad se budeme mít možnost někam schovat. Vyrážíme z penzionu Relax (železniční stanice Chřibská) a pokračujeme po trati mílařů. Občas kolem nás projedou i nějací závodníci, i když hlavní vlna se převalila včera (a to jsme kvůli dešti nebyli na trati). Rozhledna Jedlová je tentokrát schovaná v mracích a mlze, takže nevidíme nic. Scházíme k železniční stanici Jedlová, kde je funkční otevřená nádražní restaurace. I když je teprve deset ráno, mají navařené polévky. Po svačině (nemineme hospodu bez jídla a pití) zkoušíme hledat kešku, ale výsledná souřadnice nás zavedla do neprostupného terénu nad rybníček. Všechno je mokré a tak se na hledání brzy vykašlu (Vojta dle instrukcí čeká na cestě). Pokračujeme po zelené značce, Vojta statečně šlape. Kus trasy vede po frekventované silnici a protože navíc začíná pršet, beru Vojtu na koně a spěcháme do přístřešku. Ten je naštěstí na dosah, sice není dodělaný (nejsou zde lavice k sezení), ale i tak jsem ráda, že tady je. Sedíme v prachu na nějakých větvích a na karimatce skoro dvě hodiny. Po dešti vyrážíme. Směr Hamr, kde by měla být restaurace. Po cestě odchytáváme zajímavou kešku u sirného pramene a doslova z posledních sil (Vojta) docházíme do hospody. Ne že by neměl sílu k chození, jde spíš o to, že potřebuje na záchod. Ale jen na nějaký hezký :) Takže v restauraci letíme jako první na záchod, naštěstí vyhovuje požadavkům na estetiku a tak je dílo zdárně vykonáno. Dáváme si skoro všechno, co mají: česnečku (zatím nejlepší na cestě), řízek s hranolkami a palačinku. A malou a velkou limonádu - zbyla na mě ta malá :) Pak už jen seběhneme kopec do Mařenic, kde je další limonádová zastávka, plus kupuji Topinky. Něco sníme hned, něco balím na druhou večeři do spacáku. Na jídlo se musíme schovat do hospody, protože nás doslova oblizuje pes, který evidentně nikom nepatří. Zkouší se dostat i do kuchyně, ale je vyhozen. Do dnešního cíle “perníkové chaloupky”, což je přístřešek na rozcestí babičin odpočinek, zbývají necelé tři kilometry. Přístřešek je skvělý, má téměř tři stěny chráněné před deštěm a větrem. Tvořím místo na spaní a Vojta páří na mobilu. Jakmile dojde baterka, má čas na večeři ve spacáku. A pak už usne doslova uprostřed věty.
Používá technologii služby Blogger.