Trenink na mile bez kočáru den sestnacty

18. 7. 2020
Den šestnáctý Opět stáváme do zamračeném nebe. Poprvé za celý výlet mě Vojta popohání, abychom už šli. Dnes je totiž v plánu dlouho očekáváný Dinopark. Jdeme již známou cestou na Pasterku, je tam Hostel s velkou černou krávou, kde jsme si minule udělali prima zastávku. Letos nás ale odmítli, že prý obsluhují jen ubytované hosty (je pravda, že před dvěma lety jsme tady byli později, nyní probíhaly snídaně hostů). Také kráva před Pasterkou nestála - tu nám ale recepční ukázala za domem. Kráva je právě v opravě, ale vyfotit si Vojtu u stejné krávy se mi přeci jen podařilo. Pak už stoupáme národním parkem “Stolové hory”. Z této strany je turistů málo, ale od Karlowa se ženou davy. Ještě než dorazíme k dinoparku tak úspěšně lovíme dvě kešky. S příchodem k dinoparku ale začíná opět pršet. Chvíli se schováváme u občerstvení, ale nakonec rezignuji, vybaluji holinky a vyrážíme do Dinoparku za mírného deště. Samozřejmě nejprve nakupujeme dva dinosaury - jeden je náhrada za toho ztraceného. Přes ultra hnusné počasí je tady více lidí než před dvěma lety, kdy bylo slunečné počasí (Karlow je takový český Karlštejn lemovaný hnusnými stánky s hnusnými upomínkovými předměty). Ovšem restaurace fungují jen některé, zhruba polovina je zavřená. Předpověď slibuje opět hnusné počasí. Jdeme do jedné z mála otevřených restaurací a nad každém a džusíkem vymýšlím, co dál. Odjet autobusem přes Náchod do Deštné v Orlických horách a pak dál na Šerlich? Nebo vlakem do Duszniki Zdroj? Autobusové spoje po Polsku jsou údajně hodně zrušené kvůli COVID (říkala paní v Dinoparku). Nakonec se ale rozhodují pokračovat dál podle plánu, a tak vyrážíme po zelené značce opět do Stolových hor. Cesta je krásná, nejprve lesem, pak přes šutry nahoru na skály. Další úsek je po dřevěném chodníčku a pak zase “skluzavky” dolu z kopce. Když se blížíme k silnici, tak začíná další kolo slejváku. Přezouvám vojtu do holinek a vyčkáváme v hustém lese. Po dešti dojdeme k silnici, odkud je to do Duszniki Zdroj asi dva kilometry po silnici. Beru notně vysíleného Vojtu na koně a po chvíli nám zastaví chlápek v taxiku. Pohled na “chodící batoh” s dítětem místo hlavy byl pro něj důvod zastavit, i když jsme nestopovali. Bere nás do auta a my se rádi svezeme ke kempu, kde dnes chceme spát. Ovšem v kempu je úplně plno (stan nemáme) a tak musíme o dům dál. Aby toho nebylo málo, začíná opět silně pršet. Chvíli se schováváme pod stromy a po největším náporu deště dojdeme do obchodu s potravinami. Nakoupíme něco na zub a pod stříškou přemýšlím, co dál. Záložní plán žádný nemám a je už sedm hodin večer. Vycházíme tedy dál na naši trasu a snad po cestě něco potkáme. Asi po půlhodině přicházíme k hostelu “zelený kohout”. Recepce je zavřená a na mobil se nedovoláme (já nemám na služebním telefonu roaming a Vojta nemá kredit). Obcházím tedy hosty a prosím je, aby kontaktování recepci oni. Je to ale těžké, protože nikdo nemluví jinak než Polsky. Nicméně postupně se připravujeme k Ukrajinci, který mluví anglicky a prostřednictvím něj a dalšího Poláka zavoláme někomu z vedení hostelu a ti zase zavolají paní z recepce... no prostě do dvaceti minut od příchodu už Vojta leží převlečený v posteli. Nakonec dochází i paní z recepce a vyměřuje nám úplatu 50 zlotých za noc (Vojtovi dva dinosauři stáli dohromady 75). Zbytek večera je už jako vždy v každém ubytování stejný: sprcha, praní, sušení vypraného prádla, větrání zapocených spacáků, nabíjení elektronických zařízení a nově i sušení mokrých bot :) Zítra směr Masarykova chata na Šerlichu.
Používá technologii služby Blogger.