Trénink na mile bez kočáru den treti

6. 7. 2020
Den třetí K ránu opravdu začíná pršet. Vojta se okamžitě vzbudí a zvědavě vystrkuje hlavu. Asi po hodině deštíku je konec. Vojtovi obouvám holinky a postupně nanosím všechny věci ke sprchám. Tam na lavičce pod stříškou všechno pobalím a vyrážíme po červené značce směr Lichtenhainer wasserfall. Tuhle cestu jsem zkoušela s Vojtou před dvěma lety s kočárem a musela jsem se vrátit - je to úuká stezka a občas nějaký ten uzoučký žebřík. No, letos jsme došli o kousek dál, ale asi po kilometru se musela přelézat skalka nad řekou. Po dešti to nebylo nic moc a Vojta se tam necítil dobře, takže jsme se vrátili i letos. Letos nejsme v závodě a tak se přiznávám, že šlapat s Vojtou po silnicích s auty nemám jediný důvod (je-li jiná možnost, tak ji využiji). Sedáme na autobus a svezeme se pár kilometrů k Lichtenhainer Muhle. V autobuse se (na rozdíl od ČR jezdí ještě s rouškami). Odtud již po žluté značce a na křižovatce po zelené značčce na Ottendorf. Náš hlavní problém nyní je, že Vojtovi se chce kadit, ale nechce kadit v přírodě. Jenže v Ottendorfu je restaurace / penzion zavřený a tak pokračujeme do Sebnitzu. Doslova na poslední chvíli vbíháme do jediné otevřené restaurace.. Po výkonu na toaletě zjišťuji, že na útratu nemám dostatek hotovosti. Kartu tady neberou, tak objednávám jídlo a nechávám Vojtu “hlídat stůl” a jdu přes náměstí do bankomatu. Oblíbený řízek s méně oblíbenými hranolkami a zcela neoblíbenou zeleninou (tedy Vojtovou neoblíbenou zeleninou, já mám zelí ráda) v nás mizí během chvíle. Na druhou stranu dospělá porce jídla nám v Německu stačí pro oba. Nabíjím powerbanku a mobil a píšu tenhle deníček, zatímco Vojta sjíždí už po třetí kung-fu panda (epizoda škorpioní jed). Vycházíme z restaurace do horoucího pekla. Asi po kilometru Vojta zahlédl reklamu na “dinopark”. O dalším programu bylo rozhodnuto, park byl hned u cesty (zacházka 300m). Oblíbený koncept soch prahistorických zvířat, některé byly vydařené více a některé méně. Na konci suvenýry a my odcházíme s Ankylosarem (vyměnila jsem ho za 4 samoplepky, tj. Za jedno kinder vajíčko, co bych stejně kupovala). Vojta si vzal svůj telefon a udělal řadu vydařených (kompozičně) fotek. Byla jsem překvapená, jak si nechal poradit (jak fotit zvířata za zábradlím, žirafa na stojato, o krok ustoupit a je tam zvíře celé...). Pak už zbývá pár kroků a jsme v Dolní Poustevně, pak v Horní Poustevně. Asi hodinu odpočíváme na lavičce před obchodem s autodílů. Sundavam Vojtovi boty a ponožky, myju mu nohy, utírám je do sucha ručníkem. Pak mu nohy namažu a ještě jsem ráda, že Vojta u té procedury klidně sedí na lavičce a přikusuje chleba se šunkou a okurkou (co jsem ještě předtím připravila). Pro jiného chlapa bych to dělat neuměla, ale pro téměř pětiletého syna c pohodě :-) Po chvíli pan majitel autoservisu se na nás přišel podívat a popovídat si. Výlet se čtyřletým synem pod stan do lesa mu připadal jako vtip. Následuje zase krátký úsek po silnici, kde si Vojta vyprosí vzít na koně. Naštešstí sotva nasedl, už se objevila vyhlídnutá benzínová pumpa. Kupuju studené nápoje a Vojtovi zmrzku, dojdeme si na toaletu a zbývá posledních pár km do dnešního cíle (rozcestí zelené značky pod Roubeným). Po cestě odchytíme první kešku (a bývalém hřibově). Na konci dnešní cesty na nás čeká lavička na večerním sluníčku. Asi hodinu sedíme a vyhříváme se, večeříme, povídáme si a hrajeme si s novým dinosaurem (a starším žralokem a starým medvěděm - ten jede už z domova). Když už se chystáme ke spánku, tak zjistím, že jsem zapomněla usušit žďárák. Vyrážíme tedy půl kilometru pro další kešku (vrch roubený). Má být skryta “pod velkým kamenem”, hledáme asi 20 minut, vojta oblézá kameny, ale nenacházíme. Vracíme se na naše tábořiště a přes mohutné protesty zalézáme do spacáku. Je půl desáté a ten nezmar nechce spát!
Používá technologii služby Blogger.