Trénink na mile bez kočáru pro poklad do Frantiskova

31. 7. 2020


Pro poklad do Františkova den první a druhý

Před týdnem jsem kvůli lehkému nachlezení přerušila v Orlických horách naši cestu z Tisé do Františkova. Ovšem ve Františkově na nás čeká poklad (zaslaný balík do x-parku Františkov, který slouží i jako místo pro balíky účastníků mílí, a kde mi balík odsouhlasili, i když letos míle nejdeme, takže tam prostě musíme. 

Z časových důvodů ovšem nestíháme dokončit trasu mílí tak, jak byla původně v plánu (moje pracovní povinnosti v kombinaci s “nástupem” Vojty na dovolenou k tatínkovi) a tak jsem po večerech doma chvíli vymýšlela vhodnou náhradní trasu. Nakonec jsem zvolila čtyři dny v Jeseníkách (mimo trasu mílí) a to tak, aby jsme mohli spát pokud možno v lesních přístřeškách a měli po cestě hodně možností na obědy / večeře.

Ve čtvrtek ráno sedáme na vlak do Olomouce a pak do Bruntálu. Tam musíme udělat přestávku, protože další cesta do Karlovy Studánky vede autobusem a to bude lepší, když bude Vojta najedený (aby pokud možno nezvracel). Jdeme nejprve nakoupit pečivo na trek a pak v nádražní restauraci objednávám pro Vojtu hodně průměrný řízek s kaší. Pro sebe objednávám kuřecí stehýnka, ty jsou výborné. Snědla jsem jen malou část a zbytek jsem si nechala zabalit - byla z toho i super večeře.

Odpoledne kolem půl čtvrté dojíždíme konečně do Karlovy Studánky. Nakupuji nějaké propagační materiály a jdeme na první “hru” - hledání těch správných kamenů v místní geologické expozici pod širým nebem. Nechávám si batoh v informačním stánku a hned před ním potkávám Marka Pokorného z Aktuálně / Ihned, který je zde evedentně také na dovolené. Vyrážím s Vojtou na procházku po Karlově Studánce, nakupujeme propisku, kinder vajíčko (poklad za hru po Králově Studánce), zmrzlinu.... Karlova Studánka mě příjemně překvapila a dvě hodiny tady uběhly jak nic. Další hru jsme si vyzvedli v letních lázních (Luštící hledáčku Praděd a luštící hledáčku Karlova Studánka). Zároveň jsme vyzvedli i kešku “S tebou mě baví svět” - ve Slezském hotelu se natáčel tento kultovní film, který jsem viděla asi tak dvacetkrát minimálně :)

Zhruba v šest hodin vyrážíme na dnešní krátký úsek - 2,5 km směrem na Praděd. Spát budeme u rozcestníku “Na Paloučku”, což je místo, které slouží jako heliport horské služby. I v půl osmé večer je to tedy jako na Václaváku, opravdu děsně moc lidí, takže zítra to teprve bude ten pravý masakr.

V noci bylo hodně chladno, Vojta měl na hlavě i čepici. Je to neuvěřitelný kontrast k tomu, že přes den jsou třicítková vedra. Ráno je Vojtovi zima i při chůzi do kopce na Barborku a tak jde nejen v kalhotách a mikině, ale i v bundě a čepici (lehký kulich). Brzy se ale zahřál a postupně se svlékl až do kraťasů :) 

Cesta je až na Barborku kamenitá a plná kořenů a přesto tady jezdí mladí kluci na kolech (není to stezka pro kola). Opravdu není příjemné uskakovat magorům z cesty :( Lidí je už v sedm hodin ráno hodně a postupně se přidávají další a další. Hodinu a půl odpočíváme na Barborce (s ohledem na COVID jsou tady vtipné cedule, například “vstupem do budovy potvrzujete, že nejste COVID pozitivní” a nebo na WC, kde je asi osm kabinek “vstupujete jednotlivě”.  Když vyrážíme na cestu na Praděd, tak je slunce už v plné proudu. A když po několika set metrech vyjedeme na asfaltku, která vede z Ovčárny (kde je obrovské parkoviště), tak průvod na Praděd je úplně neuvěřitelný. Mám pocit, že je tu více lidí než v Krkonoších na Sněžce. Úplně se mi to nelíbí, ale i tak tam jdeme. 

Na Pradědu je však díky turistům otevřená restaurace, kde strávíme další dvě hodiny odpočinkem. Pak ještě zajedeme výtahem na rozhlednu (pěšky jít nešlo - a výhled vzhledem k počasí je přímo luxuxní), odlovíme kešku (vytáhnout špunt) a nakonec na Vojtovu prosbu vystojíme neuvěřitelnou frontu na točenou zmrzlinu. A pak už konečně pryč. 

Vedle nás jde od Pradědu rodinka s miminkem a zhruba čtyřletou holčičkou. Miminko nese maminka v šátku a starší dcera leží ve hlubokém kočárku, který odmítá opustit. Mamka to zvládá v klidu, určitě nejdou daleko (na Ovčárnu, kde je obrovské parkoviště, je to cca 3km z kopce), ale tatínek neuvěřitelně prudí (měla jsi zmrzku, měla jsi lízátko, proč pořád řveř, přestaň už mě štveš, já už ten tvůj řev nevydržím....) a díky tomu starší holka vytrvale řve pořád a pořád dál. Opakovaně jí také říká, že ji tady nechá, dokonce předá cizímu pánovi kočár s dítětem a odchází i s maminkou pryč... no dítě samozřejmě nepřestalo řvát, naopak řve ještě více (co tatínek čekal, to tedy nevím). Jsem ráda, když je konečně ztrácíme z doslechu a vyrážíme už se znatelně menším průvodem lidí na Švýcárnu.

Po cestě na svycarnu nás zastavil kluk na kole, jestli jsme ti, co loni šli mile s kočárem. Je to asi čtvrtý člověk za tři týdny, kterého jsme potkali, a který se k nam hlásil (závodníky na trase nepočítám, těch bylo víc).

Švýcarna je údajně jedna z nejstarších chat v Jeseníkách. Od jiných se liší zejména tím, že se tu neobsluhuje ani uvnitř, což jsme nejdřív nepochopila. Nabíjíme elektronické přístroje, Vojta hraje hry a já píšu deník. Do dnešního cíle jsou to sotva dva kilometry z kopce, takže zde máme víceméně i večeři (já čočkovou polévku a Vojta borůvkové knedlíky).

Odlovime ještě kešku nad švycarnou a jdeme nejrychlejší cestou k dnešnímu altanku. Končíme v 19:15. Dle GPS hodinek máme 15km, skutečnost bude o kus méně (čekání na Vojtu, kdy GPS děla kroky na míste).
Používá technologii služby Blogger.