Trénink na mile den patnacty

18. 7. 2020
Den patnáctý Budíme se v “penzionku” až skoro v půl osmé. Nikam nespěcháme, protože první rozumný spoj směrem do Police nad Metují stejně jede až skoro v deset hodin. Snídám a Vojta jídlo bojkotuje, musím mu vysvětlit, že pokud nebude jíst, budeme se muset vrátit z výletu domů. To samozřejmě nechce, protože jsme těsně před dinoparkem :) Po cestě na vlak se stavíme na poště a posíláme druhý balíček domů. Pak ještě pro pečivo k Vietnamcům a hurá na vlak. Celé dopoledne leje jako z konve, což až tolik nevadí, protože buď jedeme vlakem nebo autobusem a nebo jsme v muzeu. V Polici nad Metují jsou dvě, o kterých jsem si myslela, že budou vojtu zajímat. bohužel obě jsou pojatá jako dívání se do vitrníny, což je fakt nuda (i pro mě). Muzeum Merkuru tedy obsahuje i jednu místnost, kde si děti mohou něčo i vyrobit - vyrábějí však převážně rodiče (stejně tak i my). Vojta bohužel na nějaké šroubky úplně prdí, neví jak co stavit a nechce to ani vyzkoušet. Ve srovnání s legem je to nepoměrně těžší úkol. Možná je na to malý a možná trochu pohodlný? Druhé muzeum je o modelech z papíru. Tohle nudí i mě, desítky vitrín s modely vytvořenými z papíru... No jsme tady asi 10 minut. Dalších 30 minut je vojta v mini dětském koutku. Pak už jdeme na oběd a s radostí pozoruji nebe, které se vrací do normálu. Po obědě podle plánu sedáme na autobus a odjíždíme zpět do hor, kde bychom měli zůstat už do konce našeho výletu - tj.dojít pěšky až do Františkova. Tak jsem zvědavá, jak to dopadne - zkrátit mohu výlet vždy (podle předpovědi nás totiž čekají ještě minimálně dva ultra deštivé dny...) Autobus nás vyveze vysoko, až do Suchý důl - slavný. Dále pokračujeme pěšky stále do mírného kopce a po zhruba čtyřech kilometrech jsme u rozcestí Pánův kříž. Marně tady hledáme kešku s nápovědou “Koukáš na mě, není třeba hrbit záda”. Po asi půlhodinovém hledání pokračujeme další dva kilometry do druhého altánku, kde dnes přespíme. Během okamžiku se jasné nebe zatáhlo a začalo zase pršet. Dobíháme posledních 10 metrů už za deště, ale stále vícemémě suší. Po chvilce je nebe zase jak vymetené a tak ještě přemlovám Vojtu ke druhé kešce. Je až pod kopcem u studánky, ale to mu říkám až v půli cesty :) tentokrát jsme úspěšní. Vracíme se do altánku a připravujeme se na spaní, když najednou přichází dva psi a po nich ještě dvě holky s hlubokým kočárem a v něm leží mimino. Jsou evidentně překvapené a zároveň i zklamané, že altánek je již obsazený. Nabízím jím, že mohou zůstat, pokud nám jejich psi nepolezou do spacáku, ale raději odchází zkusit štěstí do dalšího altánku (je to jen dva kilometry). Asi hodinu po nich přichází ještě jeden mladý pár... také odchází dál... no je vidět, že COVID zanechal v ČR spoustu lidí, protože tolik turistů co letos, jsem zde nikdy předtím v českých lesích (nepočítám Krkonoše, tam bylo přelidněno vždy) ještě neviděla (a to je letos navíc i dost hnusné počasí).
Používá technologii služby Blogger.