Trenink na míle bez kočáru aneb cesta za pokladem, který nebyl

2. 8. 2020


Pro poklad do Františkova den třetí a čtvrtý

Během noci přišli k “našemu” altánku ještě minimálně čtyři skupinky se zájmem o přespání. První dorazili chvíli po té, co Vojta usnul. Ti zůstali, protože altánek měl dvě “komory” a ta druhá byla volná. Protože měli psa, vím minimálně o dalších třech zájemcích, kteří dorazili později (pes byl skutečně hlídací). Poslední skupina, kterou jsem zaznamenala, dorazila v půl jedné v noci. Vojta se kupodivu nevzbudil ani jednou.

Třetí den byl nejnáročnější a zároveň nejkrásnější (nicméně Vojtovi se jistě bude nejvíce líbit den poslední, kdy dorazíme k pokladu). Krátce po sedmé hodině vyrážíme spojovací cestou na červenou turistickou značku. Hned u Malého Jezerníka nacházíme první kešku. Je sice relativně brzy ráno, nicméně červená značka se plná turistů, stále někoho potkáváme. Další kešku nacházíme na Výrovce, tu třetí (Velký Klínovec) vynechávám, protože cesta k ní vede půl kilometru neprošlapanou vysokou trávou. Jak se blížíme k Červenohorskému sedlu, neskutečně sílí nápor turistů, zejména rozvětvených rodin s malými dětmi (v nosičkách, na koni a někteří i po vlastních). Nic podobného jsme před rokem v Jeseníkách neviděla, jsem jak v jiříkově vidění.

V sedle se zdržíme dvě a půl hodiny. Dorazili jsme v deset, kdy si šlo objednat jen nápoje. Od jedenácti vaří, takže bereme obě polévky (vývar, česnečka) a po krátkém odpočinku ještě jednu velkou svíčkovou. Vyperu mílářská trika, abychom zítra dorazili “do cíle” ve voňavém a také nějaké ponožky. 

Vojta snědl spravedlivou polovinu dnešního oběda a celou cestu ke Vřesové Studánce (4km do kopce) mi vypráví dialogy z kung-fu panda. Potkáváme opět doslova průvody lidí, všichni se velmi baví Vojtovým vyprávěním a já vlastně taky. O kopci nepadlo ani jedno slovo. U studánky se stále střídá procesí poutníků, studánka sotva stačí napouštět všechny lahve s vodou. Po asi půlhodinovém odpočinku vyrážíme odlovit kešku hned za studánky a ještě druhou asi půl kilometru vzdálenou (kamenné okno). Výhledy jsou úžasné a počasí taky. Vracíme se ke Studánce, svačíme a po zhruba hodinovém odpočinku v 16h vyrážíme na poslední (a náročnou) etapu.

Do místa dnešního bivaku jsou to ještě 5,5km, z toho pět úzkou kamenitou cestou a jeden navíc do brutálního kopce. Lidí potkáváme již podstatně méně, než při cestě ke vřesové Studánce, ale rozhodně tady nejsme sami jako loni. Právě v tom nejbrutálnějším kopci potkáváme při sestupu ne úplně typickou rodinku, oba rodiče vláčí obrovský batoh a máma ještě ani ne dvouletého kluka na koni, zatímco taťka s pěkným pivním mozolem zase asi čtyřletou holčičku za ruku. Tedy na koni bych tady Vojtu nenesla, říkám si právě v duchu, když tu najednou paní zakopává a i s dítětem padá dolů. Hlavu jí přimáčkne batoh. Našteští při tom všem ani na chvíli dítě nepustila a to tedy nespadlo na hlavu, ale zůstalo chvíli viset na jedné ruce. Celé to byl jen okamžik. Vypadalo to, že si kluk ani nevšiml, co se stalo, protože na zemi vstal a dál chroupal sušenku. Dokonce ani nezačal brečet. Nicméně k mámě na koně už nechtěl :)

Vojta je pěkně unavený, ale do kopce to statečně dal. Nahoře ho rozptýlila svačina a další keška (jeskyňka v kameni). Další cesta už je z kopce a tak nám to nakonec dobře uběhlo. Asi v půl sedmé přicházíme po 16,5km k místě nazvaném “Hášova chata”. Je tu lovecká chata, která je zavřená, a plácek na stan. Taky je tady studánka, ve které se hned “sprchuji” s pet láhví. Během mého sprchování přichází další tři pocestní - jak říkám, Jeseníky jsou narvané turisty všech kategorií a rozhodně není třeba žádná reklama. Jsou mlčenliví a nemluví ani mezi sebou, Vojta tady je tak trochu rušivý element. Naštěstí je dost unavený a brzy jdeme spát. Jako každou noc v Jeseníkách je pěkná zima, Vojtovi zase dávám i kulicha. I když je jasné nebe, spíme ve žďáráku, protože je to krásná izolační vrstva (Vojta tedy říká, že mu je vedro, mě ne).

Ráno mě poprvé na cestách budí kykyryký. Samozřejmě Vojta je natěšený na poklad a tak bleskurychle vylézá ze spacáku. V sedm ráno už jsme na cestě a sestupujeme 8km do Františkova. První 4 km jsou terénní, neustále přes říčky, řeky, bahno a rozryté cesty. Druhé 4 km jsou už po asfaltce. Kousek od Františkova přemýšlím, jestli tam ten náš poklad vlastě je. Neověřovala jsem si to a vlastně nevím, co se děje s balíčky, které si mílaři nevyzvednou (třeba proto, že do cíle nedojedou). Pro jistotu začínám Vojtu připravovat i na alternativu, že poklad ve Františkově nebude (a doufám, že se tato varianta nestane). Dorážíme krátce po desáté hodině a poklad tady bohužel není..... no Vojta to nese docela statečně, i když pár slziček ukáplo. Obědnávám brzký oběd, kafe a kofoly. Zkouším zjistit, co se stalo s naším balíčkem - odjel někam s těmi mílařskými? A nebo že by zklamala pošta? No, na výsledek si budeme muset počkat až do Prahy.

Objednávám lístky a místenky na vlak. Vojta musí na náhradní poklad počkat až do Prahy - mám tam přichystaný poklad za druhou část cesty (Krušné hory a Ašsko) a tak ho použiju už dneska. Po této zprávě Vojtovi vyschnuly slzičky, respektive ujistil se, že něco dostane i za drobnou část cestám, aby nebyl škodný, že by místo dvou pokladů byl najednou jenom jeden :) :)








Používá technologii služby Blogger.